Jako by se zastavil čas. Deset minut, kdy jde o všechno

Ten okamžik, kdy jsem ji viděl poprvé, mám dodnes před očima. Koho? Co? Přece Velkou pardubickou, elegantní a neústupnou starou dámu mezi překážkovými dostihy.

V úterý tomu bylo na den přesně třicet let. Seděl jsem na gauči u svých prarodičů, okolo mě celá smečka sourozenců, bratranců a sestřenic.

Když se koně vydali na dráhu, jako by se zastavil čas. Těch deset minut uteklo jako nic. Od zatajeného dechu při Taxisu až po nervy v cílové rovince. Deset minut, kdy neexistuje nic jiného než koně, jezdci v sedlech a překážky.

Tenkrát poprvé zvítězil Josef Váňa. Když před šesti lety vyhrál (prozatím) naposledy, sledoval jsem jeho triumf už přímo na závodišti, jen pár metrů od cíle.

Byť je dostihové prostředí poměrně dost konzervativní, hodně věcí se od té doby změnilo.

Taxisův příkop už není tak nebezpečný, změnil se i kurz, koně míří do cíle z druhé strany. Už to zkrátka nejsou taková jatka. Nejen díky úpravám dráhy a překážek, ale i díky tomu, že do Velké pardubické se – alespoň dle slov jezdců a dalších odborníků – dostanou už jen opravdu špičkoví a skvěle připravení koně.

Co se ovšem nezměnilo, je duch celého dostihu. Když přijdete na závodiště, dýchne na vás jen stěží přenositelná atmosféra. Dámy v kloboucích, koňáci v holínkách, diváci s dalekohledy, sázkaři řešící zaručené tipy, tisíce a tisíce lidí.

Velkolepá událost samozřejmě přitahuje i politiky. Být viděn v dobré společnosti, udržovat kontakty, na to jsou horní patra tribun a lóže pardubického závodiště jako stvořené.

A v posledních letech měla Velká pardubická i tak trochu smůlu na termín voleb: v roce 2013 byly ty parlamentní jen týden po dostihu, letos o dva týdny později. Před čtyřmi lety se přes všechny stánky, kandidáty a nafukovací reklamy skoro nedalo prodrat od dráhy k padoku.

To by letos mělo být jiné. Politická agitace je na pardubickém závodišti zakázaná. Dá se samozřejmě očekávat jeden velký multižánrový předvolební mítink před branami areálu, ale předvolební letáky do dostihového programu vám už snad nikdo cpát nebude.

Dost o mumraji okolo, to hlavní je přece dostih samotný.

A ten nabízí řadu příběhů. Prolomí konečně Marek Stromský smůlu a po dvou diskvalifikacích, při kterých projel cílem první, zvítězí? Šanci má velkou, pojede totiž v sedle loňského šampiona Charme Looka.

Na pátý triumf během posledních šesti let si určitě brousí zuby Jan Faltejsek, který se posadí na francouzského koně jménem Virtus d‘Estruval.

A to je prý kanon, jak prohlásil i legendární žokej Josef Váňa.

Ten se letos na startu neobjeví, ale bude mít šanci získat jubilejní, desátý triumf coby trenér.

Jeho osm vítězství v sedle jen tak nikdo neohrozí, i když Faltejsek by se v případě triumfu dostal na pět zářezů. To by ho v historických tabulkách vyšvihlo hned na druhé místo za legendárního mužíka.

Ale znáte to. Očekávání a předstartovní kurzy jsou jedna věc, dostih samotný věc druhá. Může být těžký terén, může se cokoli přihodit na některé z překážek.

Kolikrát už se stalo, že vyhrál úplný outsider, že největší favorit nezvládl nejlehčí překážku, že se dva prali a třetí se smál. V dostizích i ve volbách.

Jisté je jedno. Až v neděli odstartuje 127. ročník Velké pardubické, zase se na deset minut zastaví čas.