Konečně cena za literaturu
Nobelovu cenu za literaturu získal britský spisovatel japonského původu Kazuo Ishiguro. Po několika letech rozpaků tak jde cena do rukou skutečně excelentního literáta.
Nobelova cena za literaturu je taková každoroční zábavná hra. Sázkové kanceláře vyhlašují favority (kteří se rok od roku moc neobměňují, společné je jim jen to, že málokdo z nich cenu skutečně někdy získal), média vyhlašují zaručené tipy, kdo to bude letos, literární kritici se dohadují, kdo by si to nejvíc zasloužil, fanoušci doufají. A pak jsou všichni „překvapeni“, jak to dopadlo, a probíhá obsáhlá diskuse, jak je cena tak či onak ovlivněná, zpolitizovaná nebo vůbec pomýlená. A za rok – znovu.
Je pravdou, že švédská akademie, která cenu uděluje, se tak trochu na překvapení specializuje, jako by si nejprve přečetla, kdo všechno patří k letošním ústředním aspirantům, a natruc pak cenu poslala někam jinam. Rovněž je pravdou, že Nobelovka za literaturu není primárně literárním, nýbrž politickým oceněním. V tomto směru je mezi Nobelovými cenami – o nichž jako o celku si rovněž není potřeba dělat iluze – zpolitizovanější už jen ta za mír. Svou roli pak hraje nejrůznější vyvažování zájmů, hlídání alespoň částečné geografické, genderové a žánrové přiměřenosti. I když je jasné, že mezi obdarovanými vedou Evropané, prozaici a muži. A že Švédsko, kde se cena vyhlašuje, má samozřejmě výsadní postavení – jak si jinak vysvětlit, že mezi 114 dosavadními laureáty ceny jich ze Švédska pochází hned osm? Že by zrovna tam měli za poslední století tolik výjimečných literátů?
Nemá smysl se nad úrovní ceny nijak zvlášť rozčilovat, protože její současný stav celkem věrně odráží i její historii. Příkladů z minulosti je dost: řadu autorů z dávnějších dob už dnes málokdo zná, natož aby je četl – co takoví Giosue Carducci, Rudolph Christoph Eucken, Henrik Pontoppidan nebo Eugenio Montale? Každý naopak dokáže vyjmenovat řadu autorů, kteří, ač patří k nejvýznamnějším literátům dvacátého století, cenu nikdy nedostali – jako James Joyce, Alain Robbe-Grillet nebo Thomas Bernhard. Ale jsou i tací, u nichž o oprávněnosti udělení ceny nelze pochybovat a jejichž jména na seznamu stvrzují, že cena jistou prestiž a relevanci má – za všechny jmenujme Knuta Hamsuna (který má ovšem štěstí, že ji získal už před druhou světovou válkou) nebo Samuela Becketta.
Zasloužil si cenu Seifert?
Beckett patří mimochodem mezi laureáty k výjimečným představitelům experimentální literatury, kterou konzervativní nobelovský komitét vytrvale ignoruje, dávaje přednost buďto cenám politicky motivovaným, nebo literátům pohříchu nepříliš progresivním, v mnoha případech až průměrným. Na to kdysi upozornila skupina britských bohemistů v čele s českým emigrantem, profesorem Karlem Brušákem, v souvislosti s udělením ceny českému básníkovi Jaroslavu Seifertovi. Jejich legendární dopis do deníku The Times z roku 1984 ocitujme v úplnosti:
„Udělení Nobelovy ceny za literaturu Jaroslavu Seifertovi posiluje přesvědčení, které zastává mnoho studentů literatury, že se tato cena stává stále více odměnou za prostřednost. Z českých spisovatelů, nominovaných v minulosti na Nobelovu cenu, si určitě zasloužil jisté mezinárodní ocenění Jaroslav Vrchlický a Karel Čapek byl tichošlápkem takové prostřednosti, že mu klidně tu cenu mohli udělit. Seifert našlapoval ještě daleko opatrněji než Čapek. Seifert byl, spolu s velkým počtem spisovatelů trvalejší hodnoty, v roce 1929 vyloučen z Komunistické strany Československa, avšak v padesátých letech se ukázal být mistrem takových sentimentálních žvástů, jaké se čekaly od básníků, neschopných věnovat se traktoristkám. V poslední době píše Seifert verše přesládlé, nevolnost vyvolávající sebelítosti. Rádi bychom však dodali, že stále obdivujeme raného, mladicky komunistického Seiferta.“
V oné prostřednosti a opatrnosti se pokračuje dodnes – jak si jinak vysvětlit Nobelovky pro autory, jako jsou Doris Lessingová, Alice Munroová nebo Patrick Modiano? Když k tomu přičteme, že předloni obdržela cenu běloruská disidentka Světlana Alexijevičová (těžko se ubránit dojmu, že spíše za své – jistě statečné – politické postoje než za své literární dílo) a loni písničkář Bob Dylan (hysterie kolem čehož trochu upomněla na skandál z devadesátých let, kdy cenu dostal italský komik Dario Fo), dostavila se letos úleva, že cena putuje k tvůrci nezpochybnitelných literárních kvalit a bytostnému spisovateli Kazuo Ishigurovi. Projdeme-li si laureáty za posledních deset ročníků, právě on patří – spolu s Peruáncem Mariem Vargasem Llosou a Číňanem Mo Jenem – k autorům, jež má smysl číst a jichž si lze vážit.
Kazuo Ishiguro se narodil v japonském Nagasaki, ale od dětství žije ve Velké Británii a píše anglicky. Je to tedy spisovatel britský (a s ohledem na převládající charakter své tvorby britský nad jiné), ovšem po vzoru chytré horákyně se dá říct, že cena tak trochu putuje i do Japonska, což by mohlo zamezit tomu, aby cenu v blízké budoucnosti obdržel favorit sázkových kanceláří, sentimentální bestsellerista Haruki Murakami.
Ishigura mohou čeští čtenáři dobře znát, z jeho sedmi románů vyšly česky hned čtyři a navrch ještě soubor povídek Nokturna. Jeho mistrovským dílem je román Soumrak dne (The Remains of the Day, 1989, zfilmováno 1993, česky 1997), za který obdržel prestižní Bookerovou cenu.
Umí užívat slova
Na pozadí přelomových historických událostí 30. let, kdy zobrazením váhání jisté části britské šlechty a politické scény nad spoluprací s hitlerovským Německem nikoli jako černobílého plakátu, ale plastického historického dilematu vystavuje Ishiguro účet všem románům hystericky vlasteneckým a válečným, vypravuje pozoruhodný milostný příběh nenaplněné lásky. Postava vždy loajálního a důstojného komorníka Stevense, který službě obětuje vše – od životní lásky po svého otce, o svém vlastním soukromém životě nemluvě – je v jistém smyslu poctou tradici služebnictva, respektive portrétem smyslu služby jako takové (a právě tady lze říct, že je Ishiguro skutečně britský spisovatel). Zároveň tím v Soumraku dne Ishiguro otevírá jedno z témat, kterému se věnuje v celém svém díle – významu minulosti pro život člověka, skutečnosti, že když se jednou něco stane (nebo naopak nestane), už se to změnit nedá a člověk si to ponese celý život. A litovat toho nemá smysl, i když se k tomu budeme stále vracet a potýkat se s následky.
Přitom Ishiguro dokáže být úsporný, vpravdě důstojný. Je oceňován jeho brilantní styl, „krásná angličtina“, čistý jazyk. Neupadá do rozkošnického patlání se v kudrlinkách, slovy se neopájí, ale používá je. I v tom je mimořádně cenný – a dodejme, že v dnešním literárním světě celkem výjimečný – a je mimořádně dobře, že právě on Nobelovu cenu obdržel.
Zároveň při vší chvále je třeba přiznat, že kromě toho, že čas od času dostane Nobelovu cenu za literaturu někdo skutečně za literaturu, což jak vidíme v její současnosti i historii není samozřejmost, by bylo milé, kdyby kromě solidních romanopisců občas švédská akademie ocenila i někoho alespoň trochu formálně experimentujícího a přiznala, že literatura se i trochu vyvíjí a že nežijeme všichni (aspoň myšlenkově) v 19. století.
Nobelovka za literaturu není primárně literárním, nýbrž politickým oceněním. Mezi Nobelovými cenami je zpolitizovanější už jen ta za mír.
Při vší chvále Kazua Ishigury by bylo milé, kdyby švédská akademie občas ocenila i někoho aspoň formálně experimentujícího.