Hitlerova olympiáda se stala lekcí manipulace a lži
Radim Kopáč literární a výtvarný kritik
Berlínská olympiáda je dodnes velmi atraktivní téma: fantastické výkony Jesseho Owense, Hitlerovy hákové kříže a především zfanatizované davy pochodující ochotně k další válce. Nejnověji potenciál látky vytěžil v knize Berlín 1936: Šestnáct srpnových dnů německý spisovatel Oliver Hilmes, autor řady ceněných biografií Almy Mahlerové či Cosimy Wagnerové.
Počasí a pomeranče
Hilmes, který se narodil v roce 1971, zvládl vybrané téma zpracovat na výbornou. Pořídil svěží, nesmírně čtivou koláž, v níž se důkladně a citlivě prolínají historický dokument s beletrií, politika se sportem a uměním, konkrétní lidské osudy s obecným pohybem dějin. Vzhledem k odstupu víc než osmdesáti let si mohl autor dovolit ještě jednu nosnou figuru: trefnou ironii. Možná proto působí řada scén jako anekdoty, i když mnohdy hořké, spíš tragikomické než komické. Vypravěč však nesoudí, jen reportážně servíruje fakta. Včetně předpovědi počasí na konkrétní dny i počtu pomerančů, jež sportovci během akce zkonzumovali.
Olympiáda v Berlíně byla v první řadě obrovským spektáklem, účelovou přehlídkou, která měla za cíl předvést světu v předvečer druhé světové války, že třetí říše je mírumilovná a tolerantní. Že není třeba mít z Hitlera a jeho kumpánů strach. Jako by neplatily druhým rokem norimberské rasové zákony. Jako by v zemi nevznikaly koncentrační tábory. Jako by neexistovalo obsazení demilitarizovaného Porýní. Jako by se nekonaly brutální čistky, které měly na mušce vše „nezdravé“a „zvrhlé“, počínaje Židy nebo černochy přes homosexuály po levicovou kritiku. Jako by se tohle vše nedělo i během olympijských her jen pár desítek kilometrů od jejich epicentra.
Nic náhodě
Německému národnímu socialismu se podařilo v srpnu šestatřicátého roku naplno předvést, co je to mocenská manipulace a jak blízko k sobě můžou mít pravda a lež. Nejeden dnešní diktátor zleva i zprava by mohl upřímně závidět.
Hitler neponechal nic náhodě. Vsadil na výkon (němečtí sportovci posbírali nejvíc medailí), na všudypřítomnou pompéznost a monumentalitu (olympiáda se stylizovala v antickém duchu), ale především na sílu mediálních obrazů (díky Leni Riefenstahlové zejména těch filmových). Výsledek byl svůdný, přímo omamný. Nacismus se projevil jako velmi chytrá choroba, která v převleku za zdraví prospívá celému světu. Berlínská olympiáda prostě položila na lopatky, koho potřebovala.
Zaprvé světové mocnosti: jak Spojené státy, tak Velká Británie nebo Francie jen trpně přihlížely, jak Hitler posiluje, vojensky roste, přitvrzuje v názorech a požadavcích, a zmohly se maximálně na protestní nótu.
Zadruhé intelektuální frontu. Mnozí hudební skladatelé, spisovatelé nebo filmaři volili buď dobře placenou kolaboraci, nebo mlčení. Co přišlo, víme. Není na škodu si dějiny občas připomenout, třeba právě prostřednictvím skvělé knihy Olivera Hilmese. Než se nám připomenou samy.
Berlín 1936: šestnáct srpnových dnů