Odcizení generací
Řada velkých civilizací nezahynula kvůli neschopnosti, nezničily je živelní katastrofy ani zbraně nepřátel. Zahubily se většinou samy. Obvykle je rozleptala slabost, která přichází ve chvíli, kdy společnost začne pohrdat hodnotami, na kterých vyrostla. Ja
Muž a žena uzavřou sňatek a mají spolu děti, a když ty dospějí, i ony se stanou rodiči. To je neměnný koloběh času, který rámcuje lidské dějiny. Otec učil syna pracovat či vládnout a matka učila dceru vést domácnost a připravovala ji na mateřství. Ale tím, že spolu žili v jedné domácnosti muž a žena, učily se děti i základním sociálním postojům a respektu k opačnému pohlaví. Přirozená rodina je kadlubem, v němž se bez nadsázky formuje budoucnost další generace lidstva. Jaká je rodina dnes, taková bude příští civilizace.
Křesťanská církev, když se snažila ospravedlnit fakt, že se muž a žena tělesně stýkají, vytvořila dogma, že sex je povolený jen v manželství a má se konat výhradně za účelem plození dětí. I když ne tak striktně, podobně nahlíží na rodičovství islám, judaismus a řada dalších náboženství, stejně jako prvotní ateismus, který odmítal boha, ale v podstatě akceptoval křesťanskou morálku.
Manželství jen pro odpovědné
Snaha omezit sex na rodinné prostředí vycházela z pragmatické nutnosti, kterou dříve chápali všichni. Produktem sexu je totiž těhotenství a zrození dítěte. Jenže zplodit dítě si mohl dovolit jen ten, kdo ho dokázal uživit. V evropské společnosti se proto od raného středověku ustálil kánon, že do manželství mohou vstupovat jen lidé, kteří mají majetek či zajištěný příjem.
Rodičovské požehnání vyjadřovalo kromě jiného fakt, že se rodiče o mladé manžele postarají. Dívka dostávala věno, chlapec získával nástupnické právo na rodičovský majetek. Dědictví totiž nebylo automatické a rodiče rozhodovali, kterému ze svých potomků přenechají dům, pole či dílnu. Tím na sebe budoucí dědic přebíral i povinnost živit své rodiče, až zestárnou a hospodářství mu předají.
Tenhle nepsaný zákon byl odpovědný a pragmatický. Rodiče nemohli dělit svůj podnik, pokud použijeme moderní terminologii, protože by se roční výnos statku či řemeslnické dílny dostal pod hranici rentability. Mohl jej reálně převzít jen jeden z potomků a ten se mohl oženit. Ostatní měli smůlu, a i když měli rodiče své děti rádi, tak to prostě bylo. Dědit ovšem nemusel ten nejstarší. V určité době se majetek přenechával spíše některému z mladších synů, aby mohli rodiče hospodařit co nejdéle a za zády jim nestál nedočkavý nejstarší syn, který čekal, kdy konečně odejdou na výminek.
Děti, které nedostaly majetek, se tudíž nemohly legitimně oženit či vdát (hovoříme o časech do zrušení nevolnictví), i když samozřejmě existovaly výjimky. Svobodní sourozenci často zůstávali na rodném statku nebo v dílně rodičů a tam pracovali jako nádeníci. Mnohdy jen za stravu a byt, ale i to se považovalo za slušné zabezpečení, protože jiní neměli ani to.
Pokud byl podnik dostatečně velký, mohl hospodář dovolit mladšímu sourozenci, aby se oženil a přivedl si do domu nevěstu a spolu pak žili „na podruží“. Jejich děti však neměly právo dědit. Výjimkou bylo, pokud zůstal hospodář bezdětný.
Venkovská a městská chudina se rekrutovala z dětí, které nezískaly po rodičích nástupnické právo, případně šlo o děti nemanželské. Nemajetní lidé však nemuseli nutně zůstávat v obci, kde se narodili. Města měla po celou dobu feudalismu vyšší úmrtnost než porodnost. Aby nevymírala, absorbovala přistěhovalce. Samozřejmě takové, kteří mohli a byli ochotní pracovat.
Různí nádeníci, zvláště stavební, a další pomocné pracovní síly měli ve městech vyšší příjmy, než skýtala obživa doma na vesnici. Dívky, pokud jim nevyhovovalo žít z milosti sourozenců, zase sloužily jako děvečky a služebné, ale také lazebnice, šenkýřky a nevěstky. Prostituce byla po dlouhá staletí ve městech tolerovaná, neboť byla ventilem pro muže, kteří se nemohli oženit. Teorie říkala, že je lepší, když uspokojí své potřeby s nevěstkami, než aby obtěžovali ctnostné měšťanky a jejich dcery. Možnost obživy nemajetných ve městech vzrostla s nástupem průmyslové revoluce od počátku 19. století, kdy se začala formovat dělnická vrstva populace.
Moderní evropská civilizace však odvěkou zásadu spojení rodičovství a zajištění živobytí porušila. V rámci rovnosti jsme přiznali právo na rodičovství a sňatek všem lidem, což je správné, pokud by to provázela ruku v ruce hmotná odpovědnost za své potomky. Jenže tohle dnes neplatí.
Lákavé dávky
Lidé se nemusí starat o to, zda své potomky uživí, a pokud to nedokážou, natáhnou ruku – státe, starej se za nás. Existují rodiny, které si z dávek na děti udělaly zdroj obživy. Podporujeme matky samoživitelky, což někdy vypadá v praxi tak, že žena žije s otcem svého dítěte v jedné domácnosti, ale nejsou manželé. Proč se nevezmou? No přece proto, aby si „přivydělávali“dávkami pro samoživitelky. Variant, jak žít ze štědrého sociálního systému najdete mnoho a výsledkem je, že ti, kteří na něm jen parazitují, omezují přísun peněz lidem, kteří by to opravdu potřebovali.
Kdysi dostávaly děti od rodičů majetek, ale jejich povinností bylo postarat se o ně ve stáří. Z různých písemných zpráv víme, jak někdy tahle povinnost nastupujícího hospodáře zatěžovala, pokud musel živit svou rodinu, vyplatit mladší sourozence a ještě dávat slušný výminek rodičům. Často se kolem toho vedly spory a hádky, ale navzdory tomu to spolehlivě fungovalo.
Lidé schraňovali majetek pro své děti nejen proto, že to ctili jako povinnost, ale současně věděli, že díky tomu se o ně ve stáří potomci postarají. Dnes to neplatí. Děti se nemusejí starat o své přestárlé rodiče. Od časů německého kancléře Bismarcka se totiž v evropských zemích začalo zavádět sociální pojištění a důchody – nejsou tedy starší než sto padesát let.
Válka generací
Od té doby se pomyslné ekonomické nůžky mezi penězi na důchody a počtem důchodců stále rozevírají. A díky tomu rostou daně a státní dluh. Ekonomové bijí na poplach, ale nikdo netuší, jak reálně tu věc zařídit. Začíná se dokonce hovořit o tom, že brzy nastane „válka generací“, protože se mladí začnou bouřit proti tomu, aby tolik peněz z jejich příjmů šlo na obživu důchodců. Pokud by děti musely živit jen své stárnoucí rodiče, určitě by je to nebolelo tak, jako když živí anonymní důchodce. Navíc by lépe zacházely s vlastními penězi a měly by mnohem širší pole pro solidaritu s potřebnými. Proto byla osobní solidarita ve středověku mnohem větší než dnes.
Mladí měli už od nejstarších časů pocit, že mnohým věcem rozumějí lépe než rodiče. Už ve staroegyptských naučeních se proto mladí nabádají k úctě vůči slovům starších. Desatero požaduje, aby děti ctily otce svého i matku svou. Kdysi to bylo celkem snadné, protože byly na rodičích závislé a ti je navíc učili všemu důležitému pro život.
S nástupem průmyslu reprezentovali mladí vždy pokrok. Zatímco na konci 18. století rodiče žali žito srpy, jejich děti začaly používat kosu a vnuci žací stroj. Každá další generace ztrácela úctu ke zkušenostem rodičů, protože pokrok šel vpřed příliš překotně. Dnes má mladá generace počítačové a další dovednosti, které rodiče většinou nemají. Proto chce dělat věci po svém, bez ohledu na zkušenosti rodičů. Proto se také nerada uskromňuje jen proto, aby se neužiteční přestárlí měli dobře.
To platí i ve sféře veřejného života. Podle většiny výzkumů mají starší generace odlišný názor na politické uspořádání, problém lidských práv, multikulturalismus, jinak se dívají na kulturu, vzdělání. To vše vytváří propast mezi generacemi a fatálním způsobem narušuje rodinnou soudržnost. V tomto ohledu bychom si mohli vzít příklad z muslimského světa, kde jsou rodinná a rodová pouta velice pevná a mají nejen svou tradici, ale i řád, který by se však asi nelíbil zastáncům lidských práv a genderovým aktivistkám.
Dnešní ideologie evropanství učí úctě ke všemu, co přichází, ale nectí základní tradice evropských národů. Protože k těm patří tradiční rodina, jež funguje nikoli na základě naivity a lenošivé rozmařilosti, ale na principech odpovědnosti, pracovitosti a odříkání. Tradiční rodina se jaksi nenosí. Přesto ji mnozí dokázali udržet a dají mi za pravdu, že v dnešním rozbouřeném světě neexistuje bezpečnější přístav než fungující rodina.
Jan Amos Komenský sledoval, jak se v ohni třicetileté války hroutí svět evropského renesančního života, a napsal: „Věřím i já Bohu, že po přejití vichřic hněvu, hříchy našimi na hlavy naše uvalené, vláda věcí tvých k tobě se zase navrátí, ó lide český“. Za to celý život bojoval. Ani my bychom neměli rezignovat, protože každá mladá generace časem dospěje, začne stárnout a zmoudří. Mějme s mladými trpělivost a je prosím, nezatracujte nás, starší a konzervativní.