Měli Mašínové právo zabíjet?

práce. Zaměstnavatelé se při obsazování důležitých rolí či pořádání koncertních turné zdráhají experimentovat s talentem. Takže „mladí, snad i nadějní“nemají ve jménu sázky na jistotu šanci. Vysoce talentovaní lidé tak třeba dostanou jednu šanci v životě, aby talent prokázali. Nebo žádnou. Pokud se někomu z „velkých talentů“podaří svůj dar prokázat ve správný okamžik, dost rychle a za jinak snesitelných podmínek pro zaměstnavatele, může si vydupat závratnou rentu za talent (projev neefektivity trhu práce).

Ty „jinak snesitelné podmínky pro zaměstnavatele“představuje třeba v Hollywoodu angličtina. Angličtina rodilého mluvčího. Ne, američtí či britští herci nejsou v takové míře talentovanější než herci z jiných zemí, zato mluví „jazykem Hollywoodu“, mluví anglicky. To nás vrací k Rosenovi. Vzácný není výjimečný talent. Vzácný je výjimečný talent, ale jen když se jej podaří prokázat.

Ale vraťme se ještě před Rosena, na úplný začátek. Učitel nebo lékař má tak jako tak smůlu, ať už platí kterákoli ze superhvězdných teorií. Pokud se chtěli stát hvězdou, vybrali si špatné povolání. Proč? Jsou celospolečensky potřebnější. Smiřme se s tím, že to tak je. Za odpovědí na otázku, proč se prvotřídní učitel nikdy hvězdou nestane, se vydejme do dětství. Proč si nad postel lepíme plakáty zpěvaček či sportovců, ale ne učitelů? Už jako děti jim rozumíme: fotbal není jaderná fyzika nebo neurochirurgie. Sportovci v nás vyvolávají silné emoce. Žijí život plný lesku a potlesku. Pořád se smějí a vítězí. Kdo by nechtěl být jako oni. Zůstávají s námi celý život. Celý život tak trochu toužíme být jako oni. A později jsme i ochotni platit, leckdy nehorázně, za to, že jsme jim tak či onak nablízku.

Producenti se při obsazování důležitých rolí zdráhají experimentovat s talentem.

— Michael Pánek středočeský krajský zastupitel za ODS Nemohu souhlasit s tím, že za zabíjení lidí by bratry Mašíny mohl soudit jen jejich otec. V době míru násilné činy posuzují a soudí pouze soudy, nikoliv jednotlivci. Z bratrů Mašínů nelze dělat hrdiny. Hrdiny byli atentátníci na Heidricha. Ti s nasazením života zabili masového vraha českého národa – ale jejich cestu za tímto činem „nevroubila krev“nevinných lidí – občanů jejich vlasti, jako to bylo v případě bratrů Mašínů, kteří před sebou neměli žádný podobný úkol jako výsadkáři z Anglie. Chtěli jen utéct, třeba se i prostřílet, na Západ a nechat se tam naverbovat do armády. To, že nechtěli „žít jako otroci“, je ještě neopravňovalo k zabíjení. Ty miliony jejich spoluobčanů by snad také měly právo zabíjet, aby „nebyli otroky“? A koho by měli právo zabíjet? Jeden druhého? — Jaroslav Strouhal, Moravská Třebová