Kouření? Zkusil jsem to.

Petra Bíska, spolupracovníka MF DNES

Ke konci podvečerní cesty z pražského Podolí domů do Ládví jsem se stavil v místní hospodě, a světe, div se, bylo tam zahuleno. Jak je to možné? Já vím, že kuřáci jsou naštvaní a někteří se snaží nový protikuřácký zákon obcházet, ale aby hospodský vědomě porušoval zákon? To je přece hloupost! Jistě ho brzo někdo udá. Snad to byl jen mimořádný moment, kdy si někdo zapálil, než byl z hospody vypoklonkován. Pivo jsem si nedal, utekl jsem.

Kouřit, nebo nekouřit, to by ani neměla být hamletovská otázka. Všichni víme, že kouření zabíjí. Jedna ze statistik uvádí, že až osmdesáti procentům smrtelné rakoviny plic by se dalo zabránit, kdyby nebylo kouření. Ovšem ve svobodném světě máme svobodnou volbu. Jako mají svobodnou volbu motorkáři včetně mne, kteří vědí, jak nebezpečný je tento v podstatě rekreační sport, a stejně si vyjedou. Ale kouření? Nejde jen o kuřáky, ale i o ty, kteří musí dýchat cigaretový kouř. I ten je životu nebezpečný. Poslední výzkum potvrdil, že i kouř „z třetí ruky“, například i pobyt v místnosti, kde visí zakouřený textil, je zdraví nebezpečný, pane poslanče Kubero!

Přiznávám se, že jsem také kdysi kouřil. Tedy, kouřil. Hned to vysvětlím.

Vyrůstal jsem na Dobešce, blízko branické skály a lesíka, který nad ní trůní a pod ní vytváří prostředí, které nám v mládí vyhovovalo. Mám dva starší bratry a většinu našeho volného času „v přírodě“jsem trávil s nimi a jejich vrstevníky, mezi kterými byly po válce různé dobrodružné typy. K některým jsem vzhlížel s obdivem, ze dvou tří šel strach. Nebylo divu, že mezi nimi byli i kuřáci, pro mnohé důkaz mužství.

Pamatuji si, jak mne, osmiletého, při návratu domů z běhání po lesíku máma vyzvala, abych jí ukázal své ruce. Vzala je do dlaní a přičichla k nim. Vše bylo v pořádku. Byly špinavé, ale tabákem nesmrděly, jen travou, hlínou, pryskyřicí ze stromů.

Později jsem to však zkusil. Můj spolužák, dobrý přítel Pepík G., byl již ve věku 15 let vášnivý kuřák, přestože jeho otec byl lékař. Ten možná také kouřil, jak bylo i u lékařů dost běžné. A tak, dík mému obdivu k Pepíkovi, který do branické jedenáctiletky chodil vždy oblečený v šatech, jsem si kouření také vyzkoušel. Vůbec mně to nechutnalo, podobně jako později v Americe whiskey. Dík Pepíkovi jsem začal, ale dík Pepíkovi jsem i skončil. Jak mne ke kouření dovedl, tak mne z něj vyléčil. Jak? Vzal bílý kapesník, nóbl to součást jeho oblečení, vtáhl šluka, přiložil kapesník k ústům a přes něj jako přes filtr kouř vyfoukl. Udělalo se na něm žlutohnědé kolečko, které mně se smíchem ukázal. Já jsem zkoprněl a na místě jsem s kouřením skončil.

Takže kouřit, nebo nekouřit? Všichni máme nějaký extravagantní zvyk, ale vědomě si škodit na zdraví? A ještě za to platit? Pepík je už mnoho let po smrti, já tu ještě jsem.

Nedávno zemřel na rakovinu plic vzácný přítel, který nejenže celý život kouřil, ale také se nikdy pořádně nezadýchal. Ludvík kromě rybaření nesportoval, odmítal běžet za tramvají, dobíhat autobus, brát schody po dvou. Bylo to pod jeho důstojnost. Že prý tramvaj za chvíli pojede další. Věřím, že kdyby Ludva a) nekouřil, b) občas se zadýchal a vypral si plíce, ještě tu mohl mezi námi být a svou vstřícnou inteligencí a shovívavostí nám, co jsme ho znali, obohacovat život.

Zákaz kouření ve veřejných prostorách má smysl. Kouření zabíjí, kouř smrdí, vajgly znečišťují veřejné prostory a – průměrný kuřák během života prokouří hodnotu jednoho dobrého auta. Tak proč kouřit?