Pozor, pálí Frk!
Nováčka z Detroitu Martina Frka se bojí i vlastní gólmani
Už jako mladý si vysnil, že jednou bude válet v NHL. Jenže brzy zjistil, že tak jednoduché to nebude. Sedm let hokejista Martin Frk musel trpět po nižších zámořských soutěžích, než se dočkal.
Teď válí za Detroit a potvrzuje pověst střelce.
„Nasbírat v prvních pěti zápasech čtyři body a dát tři góly, to je něco,“vypráví nadšeně 24letý muž, který na sebe poutá pozornost neuvěřitelně tvrdou ránou.
Měřil jste si, jak ji máte rychlou?
Ještě ne. Ale doufám, že to někdy vyjde, protože bych rád věděl, kolik to je.
Vlastní brankáři vás prý na tréninku prosí, abyste je ušetřil. Je to pravda?
Bojí se mě. Hlavně v NHL musím hodně ubírat, protože bych nerad, aby na mě byli gólmani naštvaní. A hlavně nechci, abych je náhodou netrefil do krku nebo do hlavy a nezranil je. Dávám jim větší pohodu, aby si osahali puky. Ubral jsem na tvrdosti a spíš se to snažím jenom trefovat.
Je vaše střela dar od boha?
Spíš ano, ale i trénink pomáhá, abych se zlepšoval. Pořád je na čem pracovat. Snažím se, abych měl střelu ještě lepší.
Třeba v přesnosti?
Je to tak. Zvlášť v NHL jsou gólmani dobří a opravdu záleží, jak to trefíte. Proto se snažím ubrat na tvrdosti a víc mířit. Navíc tam kolikrát propadne spíš šmudla než rána. Nebo puk může někdo tečovat, případně dorážet. Základ je dostat ho na bránu. Pak se může stát cokoli.
Dostal jste se do NHL jenom díky střele?
Sehrála velkou roli, jelikož v Detroitu moc podobných hráčů není. A zvlášť praváků. Můžu hrát přesilovku, je to pro mě velké plus a musím toho využívat. Musím být ten, kdo bude pálit, a vytvářet šance.
Kdy jste začal tušit, že je tohle vaše přednost?
Už ve Varech v sedmé osmé třídě jsem viděl, že mám tvrdší střelu než ostatní. Od té doby vím, že se ode mě čeká, že budu hodně střílet a dávat góly. V posledních dvou sezonách na farmě jsem dal pokaždé 27 branek.
Proč jste musel tak dlouho čekat na šanci v NHL?
Jenom střela vám nestačí, zvlášť při hře pět na pět. Musel jsem udělat velký krok dopředu v bránění, abych byl komplexní hokejista. V NHL jinak nemáte šanci. Jsem rád, že jsem si to uvědomil. Díky tomu jsem tam, kde jsem. A také šlo o to vydržet psychicky. Hlavně první dva roky za mořem byly těžké, protože jsem byl ještě o soutěž níž, než je farma. O to bylo těžší být každý den připravený a makat na sto procent. Jsem rád, že jsem to zvládl. Důležité bylo, že jsem nechtěl jít do Evropy.
Ale letos v létě jste už váhal.
Ano, ale nakonec jsem si řekl, že to ještě na rok zkusím. Že je to poslední šance. Buď se to povede a bude to paráda. A když ne, tak půjde život dál.
Sice je odehráno jen pár zápasů, ale cítíte, že máte pevnější pozici?
Na takové hodnocení je brzy. Tady musíte každý zápas hrát na sto procent. Určitě přijdou horší chvíle, pak bude záležet, jak rychle se z toho poučím. Mám v hlavě, že můžu být kdykoli poslaný na farmu, ale snažím se soustředit na přítomnost. A makat, protože na to hodně koukají.
Jaká je vůbec atmosféra v Detroitu poté, co se klub po 25 letech nedostal do play-off?
Nikdo nebyl nadšený, ale minulá sezona je za námi. Začátek máme perfektní, tak snad budeme pořád vyhrávat, abychom se vrátili do play-off. I fanoušci jsou v očekávání, že půjdeme postupně nahoru.
Přitom se o Detroitu mluví jako o jednom z nejslabších týmů v lize.
Vím, že nás všichni odepisují, ale já si myslím, že máme dobrý tým. Sice nemůžeme konkurovat nejlepším, ale můžeme překvapit. Žene nás i atmosféra nového stadionu – takové zázemí moc týmů nemá. Ať už my hráči, ale i fanoušci. Je fakt nádherný.