Volby jako střet zmaru se sebevědomím
Zmlhy předvolebních hádek vystoupily v posledních dnech dvě hlavní vize dnešního Česka a jejich víkendový střet určí směr, kterým se bude v dalších letech ubírat.
Definovat je lze jednoduše. Na jedné straně je země, kterou její dosavadní vládci systematicky rozkrádali, zoufale ohrožena uprchlíky a teroristy – a teď jen čeká na úplný krach. Na straně druhé je stát, který je bezpečný, ekonomicky se mu daří a v budoucnosti se dá očekávat, že se v něm bude žít lépe.
Ve zkratce tedy půjde o souboj sebevědomí a zmaru. A bude záležet na tom, co z toho si lidé na cestu do volebních místností přibalí. Lepší by bylo samozřejmě to první. Vždy se vyplatí závažná rozhodnutí činit s klidem a rozmyslem a ne se řídit nedostatkem sebevědomí.
Kromě toho v případě takového souboje hlavně platí, že Češi dnes mají důvod spíše k sebevědomí než ke zmaru. Že platí spíše teze o tom, že se máme dobře a jsme v bezpečí, než že je vše v háji. Proto vůbec nedává smysl se podle tohoto přesvědčení řídit.
Nikde jinde v Evropské unii není méně lidí bez práce než v Česku. Nezaměstnanost je u nás nejnižší za devatenáct let. Ekonomika roste také rychleji než ve zbytku EU. Říjnové údaje namalovaly nejnadějnější obraz české ekonomiky za posledních dvacet let.
Růst je navíc způsoben čím dál vyšší domácí poptávkou taženou rostoucími platy. A dost mimo je také strach z toho, že by Česku hrozilo nějaké velké nebezpečí. Z letošních statistik vychází naše země jako šestá nejbezpečnější na celém světě.
Přes všechny tyto ukazatele naznačují informace o předvolební situaci spíše to, že Čechy přesvědčili ti, kteří hlásají, že je tu špatně. Lídr hnutí ANO a exministr financí Andrej Babiš to vlastně hlásá už čtyři roky – že všichni kradou, že se tu všechno udělalo špatně, že zaostáváme.
Jenže teď ho policie obvinila kvůli padesátimilionové dotaci na farmu Čapí hnízdo, a kdo ví, jak to dopadne s jeho daňovými kouzly s korunovými dluhopisy. Babiš tak postupně přichází o voliče. Ukazuje se však, že jejich politické preference formuje především právě strach, a tak to vypadá, že svůj hlas dají lídrovi hnutí SPD Tomiu Okamurovi. Ten je zas straší vizí, že Česko ovládnou islámští teroristé.
Důchodcům a těžce pracujícím lidem s nízkými mzdami tvrdí, že je okrádají sociálně slabí, hlavně Romové, v jejichž komunitách je nadprůměrný výskyt mentálně postižených lidí a dochází v nich k sexuálnímu zneužívání dětí.
Ve svých diagnózách situace v nejchudších oblastech Česka však lídr SPD nejčastěji čerpá ze zdroje „... jedna paní povídala“, zatímco sám vysedává v kancelářích v centru Prahy. Pokud by člověk na tento princip přistoupil, mohl by o Okamurovi tvrdit, že je zloděj, což navíc netvrdí jedna paní, ale řada jeho bývalých spolupracovníků z hnutí Úsvit, z jehož pokladny se snažil získat miliony korun, které strana dostala za volby.
Na své nepodložené diagnózy pak Okamura předepisuje jednoduché recepty, které jsou na první pohled líbivé, na ten druhý je však jasné, že by je neustála ani státní kasa, ani základní soudržnost české společnosti.
Babiš a Okamura tedy případné voliče straší temnými vizemi a úspěšně rozsévají „blbou náladu“. Při tom všem nejenže nemají moc pravdu, ale jejich životní příběhy jakékoli jejich diagnózy dost znevěrohodňují. Řada lidí jim však nejspíš přesto věří a volit je bude. Ostatní by se však měli bát, kdo se na scéně objeví, až bude opravdu zle, a jaká řešení bude navrhovat.