Nač prodávat hrnce, můžete-li kandidovat
Podnikat se dá v lecčem. Někdo peče housky, jiný provádí po Krumlově, další točí na pouti cukrovou vatu. Je (či bylo) jen otázkou času, kdy nějaký čiperný živnostník objeví, že volné peníze se neválejí jen na poutích, ale i za plentami volebních místností. Nikoliv voličům, ale kandidátům je rozdává stát. A jak už to u státu bývá, nepřehazuje je zrovna kávovou lžičkou, nýbrž rovnou míchací lopatou.
Šíbrovi, který by se snad rozhodl přešaltovat z prodeje hrnců seniorům na volby, by stačilo oblbnout nějakých 75 tisíc zákazníků, tedy přes pět tisíc v každém kraji, a bude z něj multimilionář. A nemusí kvůli tomu zrovna chtít sedět ve vládě.
Že stát po volbách příspěvky nešetří, je známá věc. Méně se ví, jak hodně na hlasování vydělají i zdánlivě neúspěšné strany.
Tak třeba ostudně neúspěšní zemanovci, jimž v posledních volbách nebyla nic platná opora z Hradu ani kandidatura několika ministrů, z hlasování vytřískali sedm a půl milionu korun. Ač se z nich nestali poslanci, ziskem 1,51 procenta o setinu přeskočili laťku, jež garantuje stokorunu za hlas.
Dávka, již přijali, se úředně nazývá „příspěvek na úhradu volebních nákladů“. Násobilka je k ní velmi štědrá. Pro vítěznou ČSSD, jež před čtyřmi lety nasbírala slabých dvacet procent hlasů, znamenala stovka za hlas jednorázový bakšiš ve výši 101 milionů korun. Úsvit s necelými sedmi procenty obdržel 34 milionů. A pozor – stále ještě nemluvíme o odměně za zvolené poslance ani o dalších milionech na provoz úspěšnějších stran.
Velkorysost samotného příspěvku na kampaň zvlášť vynikne po letošních volbách, v nichž strany poprvé omezují přísné limity na výdaje. Žádná z nich nově nesmí utratit více než 90 milionů. Jenže stovka za hlas se vyplácí dál. A tak za milion voličů stát straně „přispěje“sto milionů. Že se deset z nich mine účelem, neboť je strana nemohla legálně utratit, zákonodárci zapomněli vyřešit.
Neplýtvejme však čas na rozbory poměrně nicotného příspěvku, jejž lze v rámci potenciálního politického podnikání považovat za pouhé přilepšení do startu. Oněch sto milionů, jež vítěz minulých voleb inkasoval jednorázově, netvořilo z jeho příspěvků pro rok 2013 ani půlku.
Každé straně, která získá tři procenta hlasů – minule to byli třeba i Zelení – přistane na účtu rok co rok dalších přinejmenším šest milionů korun. Za každou desetinku procenta navíc se „příspěvek na činnost“zvyšuje o dvě stě tisíc. Zelení tedy nemají ve Sněmovně ani poslance, ale 159 tisíc voličů, kteří pro ně hlasovali, jim zajistilo 15,9 milionu na ruku za kampaň a k tomu každoročně 6,4 milionu. Za volební období si tak tato nenápadná strana dohromady přišla na nějakých čtyřicet milionů.
Erár cáluje a cáluje, a to ještě ani nejsme u těch stran, jež překročily pětiprocentní hranici a dostaly se do Sněmovny. Za každého poslance jim ročně náleží 855 tisíc korun navíc. Při dvaceti zákonodárcích to po čtyřech letech dělá 68,4 milionu k dobru.
A teď se vraťme k podnikatelské hypotéze. Narodil-li jste se šťastným řízením osudu jako šikovný manipulátor, už vás přestalo bavit vnucovat seniorům děravé hrnce, umíte přesvědčivě hovořit, případně víte, kde najít herce do role správňáckého předsedy, můžete směle vyrazit do voleb a zkusit otáčet nejen miliony, ale rovnou desítky.
Hned po angažování charizmatického lídra si zaplaťte průzkumy zkoumající, co lidi trápí. Budete-li jim naslouchat v obchodním zájmu, patrně rozpoznáte nálady ulice daleko přesněji než strany, jimž oči zatemňují víry a ideje. Klíčová slova, s nimiž budete pracovat, se sice rok od roku mění, ale lze odhadovat, že aktuálně zafunguje strach z imigrace a exotických náboženství, láska ke střelným zbraním, lidovému hlasování či kritika profesionálních politiků.
Pokud s propracovaným plánem a náležitou pílí urvete deset procent hlasů, za čtyři roky vám to hodí 180 milionů. Poplatek za kandidaturu činí 19 tisíc na kraj. Kdo by pak ještě chtěl prodávat důchodcům hrnce?