Volby a úpadek demokracie
Předáci politických stran se vždy snaží vnutit občanům pocit, že volby jsou pro vývoj společnosti zásadním momentem. Tentokrát jde prý o zachování demokracie. Opravdu?
Vjistých občanských kruzích západního světa je to už nějaký čas oblíbená póza. „Pokud ve volbách vyhraje kandidát X, bude to taková tragédie, že je třeba emigrovat ze země.“Ve Spojených státech to zaznívalo už v době, kdy o prezidentské křeslo usiloval George W. Bush, řada intelektuálů a pse u do intelektuálních snobů stejný úmysl oznamovala i před zvolením Don alda T rumpa.
U nás v Česku je takovým „kandidátem X“současný prezident Miloš Zeman, bývá jím také jakýkoli předseda KSČM, Tomio Okamura či Andrej Babiš. A býval jím i někdejší předseda ODS Václav Klaus. Všichni tito lidé vyvolávají v určité části české společnosti silné negativní emoce a jejich úspěch v jakýchkoli volbách bývá často označován za ohrožení demokracie.
Pokud by však českou demokracii měl zničit volební úspěch jakéhokoli ze zmíněných kandidátů, asi by taková demokracie za moc nestála. Ani nadcházející volby českou demokracií neotřesou, ať bude výsledek jakýkoli z těch, které avizují předvolební průzkumy. Ostatně ani z USA nikdo skutečně neemigroval kvůli Trumpovi, americká demokracie přežila George Bushe mladšího a bez úhony přežije i Donalda Trumpa, jako by přežila Hillary Clintonovou. Stejně tak démonizované prezidentství Miloše Zemana nemá žádný negativní dopad na fungování českého státu, na naši ekonomiku nebo na naši pověst ve světě. A pokud to někdo hlásá, dělá to jen proto, že by si přál na Hradě vidět někoho jiného než Zemana. Jde prostě jen o nástroj politického boje.
Šermování termínem „ohrožení demokracie“je však v poslední době tak oblíbeným sportem, že ho jistá část společnosti začala brát vážně a skutečně se začala obávat nástupu diktatury. Je to však stejně legrační jako věřit tomu, že českou hranici začnou proti muslimským nájezdníkům od příštího týdne hlídat tanky.
Střídání u moci
Česká politika jistou proměnou prochází, ale určitě to není spojené s úpadkem liberální demokracie. Tento termín je ostatně v české veřejné debatě používán zcela mylně, neboť málokdo ví, co přesně liberální demokracie znamená. Je to demokratický systém, v němž je zaručena volná soutěž politických subjektů a o jejich úspěchu či neúspěchu rozhodují občané uplatněním rovného volebního práva.
V Česku si však určitá skupina voličů myslí, že liberální demokracie je politický systém, v němž mohou ve volbách uspět jen uskupení určitého ideového směru. V našem případě je to orientace probruselská, proamerická (ovšem clintonovská, nikoli trumpovská), možná trochu ekologická, v každém případě liberální, ať už směrem vlevo, nebo mírně doprava. Takových lidí je však v Česku zjevně menšina, ale o to hůř se smiřují s neúspěchem svých favoritů. Frustrace z výsledku svobodných voleb se pochopit dá, ale co už pochopit nelze, je veřejný odsudek voličů konkurenčních politiků či politických uskupení, jako jsme toho v mnoha případech byli svědky po prezidentské volbě v roce 2013.
Žádné poučení z toho samozřejmě neplyne a lze očekávat, že to samé se odehraje po vyhlášení výsledků nadcházejících voleb, v nichž zastánci politického liberalismu (nikoli liberální demokracie) žádného závratného úspěchu nedosáhnou. Lze předpokládat, že už v neděli se na Václavském náměstí v Praze objeví první demonstranti, kteří budou s portréty Václava Havla v ruce demonstrovat proti výsledku svobodných voleb. Nikdo z nich si přitom nebude uvědomovat, že v listopadu 1989 se stejným náměstím nejčastěji neslo heslo „Svobodné volby!“. Ano, svobodné volby, které máme, ale ve skutečnosti si jich asi neumíme vážit, když nejsme ochotni respektovat jejich výsledek. Kouzlo liberální demokracie však spočívá v tom, že každé čtyři roky leží vláda nad Českou republikou na zemi a právo ji zvednout dostane ten, na koho ukáže dostatečný počet voličů. Politické strany se u moci střídají a tím je zaručeno, že systém liberální demokracie přetrvá, i když se občas politici u moci pokusí s těmi v opozici dohodnout kartel, jako to politické strany udělaly za pomoci státem kontrolované společnosti ČEZ zhruba před patnácti lety. Ani tento kartel však nepřežil a nyní máme nakročeno k dalšímu střídání u moci, což je pro liberální demokracii velmi užitečná věc.
Kouzlo demokracie
V Česku si určitá skupina voličů myslí, že liberální demokracie je systém, v němž mohou uspět jen některá ideová uskupení.
Reprezentanti liberálních politických směrů budou po těchto volbách rozladění. Zlobit se však mohou především na politiky, kteří jejich ideologii reprezentují. Levicový liberalismus totiž postupně zdegeneroval do podoby sociálního inženýrství, které prorůstá jinak velmi užitečným konceptem Evropské unie, a výsledkem tohoto procesu je kontinuální úpadek evropské sociální demokracie včetně té české. To samé platí pro zelené politické strany, které se z ochránců životního prostředí přerodily v jakési neokomunistické úderky.
Pravicoví liberálové (nikoli konzervativci, protože těm je to jedno) jsou na tom v Česku ještě hůř. Ještě pořád si lížou rány, které utržili v době, kdy své ideje vyměnili za plná korýtka. Podle toho letošní volby dopadnou, ale tragédie pro českou demokracii to není. Nejpozději za čtyři roky budou další volby a ty dopadnou úplně jinak. To je nejkrásnější kouzlo demokracie.