Až bude česká hospoda na seznamu UNESCO

Píše se a říká, někdy s pochvalně spokojeným zamručením, že česká kultura je hospodská. V hospodách se odehrává i píše literatura, v hospodách se vyprávějí historky, tento motor českého dialogu, v hospodách se dělají dějiny. Hospody vznikají a zanikají. Poslední dobou spíš zanikají.

Ne, nemám na mysli ohrané písničky jako zákaz kouření nebo EET. Mám na mysli řetězce franšíz provozovaných různými pivovary, které z rázovitých čtyřek dělají jednotné prostory bez barvy, chuti, zápachu.

Mám na mysli hipsterské bary a kavárny, které vznikají místo začouzených nonstopů a na místech, kde dříve byly opravdové hospody. Některé tyto nové podniky jsou možná i celkem sympatické, jiné méně.

Mění se samozřejmě celé čtvrti, celá města. Známe to ze Západu, je to trend, jemuž se nelze vyhnout. Chudší obyvatelé jsou vyhnáni, nahrazeni mladými profesionály a mondénními umělci, kteří sledují poslední hity.

Zvednou se nájmy, zastavárnu nahradí řemeslná pekárna a malá galerie, staré zašlé baráky se opraví a pozvolna se vymění obyvatelstvo i charakter čtvrti. Architektonické studio střídá tu „hub“, tu „kreativní klastr“. Ruiny jsou na chvíli ponechány umělcům, aby je pak srovnal se zemí developerův bagr a postavil tam kanceláře. Ghetto se vyčistí.

V losangeleské čtvrti Boyle Heights se něco podobného právě děje. Původní obyvatelé, vesměs latinoamerického původu, zde razantními metodami bojují proti galeriím a kulturním akcím, které pořádají hipsteři.

Napadají je, ruší vernisáže, házejí zápalné lahve – normální pouliční válka a sprejování hesel jako „do prd... s bílým uměním“. Umělci jsou v šoku: jsme přece liberální, bojujeme za pestrost, za chudé... Oni to asi vidí jinak. Na pražském Žižkově máme tu Kliniku, kde jsou mladí aktivisti a nechtějí ji opustit. Možná jde o nějaký náznak alternativní kultury a protestu.

Víc by mě bavilo, kdyby se třeba karlínští Romové bouřili proti hipsterům, co jim ukradli čtvrť a zvelebili ji popíjením nejkyselejších káv v této části galaxie. Jenomže Romy už po povodních vyhnali developeři spolu s privatizátory bytů a po nich přišli hipsteři.

Kousek odtud se nachází Palmovka, ona pověstná „hrabalovská Libeň“. Proměně v líbezný turistický ráj s hrabalovskou stezkou a sochou v nadživotní velikosti naštěstí unikla, ale ďábel gentrifikace si na ni už brousí zuby. Úniku není. Pestrou zkušenost s tímto vývojem má německý Berlín, jakýsi průkopník tohoto trendu. V jedné z tamních tradičních knajp, Zum Goldenen Hahn, dlící přímo uprostřed ne j vy haj pova něj š í umě lecko-pankáč s k é čtvrti Kreuz berg, se stále scházejí staří štamgasti a nadávají na svět kolem sebe.

K dispozici je i petice, aby došlo k zápisu hospody na seznam světového kulturního dědictví UNESCO s výmluvným dotazem: „Co je takový Magdebruský dóm proti naší hospodě?“

Nevím, zda bych českou hospodu jako styl chránil zrovna památkově, to pak tady dopadá všelijak. Asi je to organismus, který se zkrátka přežil.

Anebo se přes nás přehání jen móda, která bude za pár desetiletí zase pryč. Možná po sobě ani nezanechá nevratné škody. Jenomže kdo to má tak dlouho vydržet!