TO JE NUDA...

Z nudy lidé kouří a opíjejí se. Z nudy páchají zločiny. Ale z nudy taky přicházejí na skvělé nápady. Kdyby se Newton jen tak nepoflakoval pod jabloní, možná bychom byli bez gravitačních zákonů.

Co absolutně nesnáším, je pohled na nudící se dítě. Přifouklé tváře (zakázala jsem totiž mobil), otrávený výraz, oči v sloup, tělo jak z gumy – tu se povalí na gauč, tu na zem. Na větu „Mamí, já se nudím“mám alergii a snažím se jí předejít odchodem do vedlejší místnosti. Vyplatí se. Vím totiž, že když se vrátím za pět minut, bude všechno jinak. Zázrak. A ten naopak absolutně zbožňuju. Dcera vyrábí nějaký ze svých rozkošných nesmyslných vynálezů typu držátko na izolepu. Nebo kreslí komiks. Syn spojuje kusy nábytku provázkem, přehazuje přes ně deky a staví si pod psacím stolem bunkr. Nebo vymýšlí nové blues. Pravda, ani jedno významem nedosahuje zákonů gravitace, ale i tak – čirá radost!

NUDIT SE SMYSLUPLNĚ

Mě brát vážně nemusíte, ale i psychologové tvrdí, že by rodiče měli svoje děti nechat občas nudit. Pro jejich dobro. Vlastně se po nás, dospělých, ani moc nežádá – chce to jen netahat z rukávu do roztrhání těla tisíc sto dvacet atraktivních návrhů za minutu, jak se zabavit. „Dítě si musí samo přijít na to, co ho láká a co ho baví. Když se nenaučí vymyslet si program samo, zvykne si, že se mu má o zábavu postarat někdo jiný. V pozdějším věku bude nudu zaplácávat hloupými seriály, brambůrky, čokoládou nebo hůř,“říká psycholožka Katarína Filasová Szabados. Aneb jak praví americké výzkumy, znudění teenageři spíš sáhnou po cigaretách a alkoholu, nezdravém jídle nebo

extrémních politických názorech než ti, kteří umějí trávit čas aktivně.

ÓDA NA NUDU

O nudě bylo napsáno mnoho nudného. Ale třeba knížka Adama Phillipse O pusinkování, lechtání a nudě nebo bestseller Kima Johna Panye Jednoduché

rodičovství vážně nudné nejsou. Oba autoři se v podstatě shodují v tom, že nuda ve smyslu chvilkového lelkování a nicnedělání je pozitivní věc. Úleva. Zklidnění. Restart mozku. Nepotřebuje stimul zvenčí, hledá stimul zevnitř. Takže když necháme nudu běžet, učíme vlastně děti samostatnosti. Podporujeme jejich schopnost rozhodovat se.

KDO SE NUDÍ, TEN TVOŘÍ

Psycholog Heather Lench z univerzity v Texasu nebo britská psycholožka Sandi Mann na nudě obdivují moment, kdy se zvrtne v něco kreativního. Stačí chvilka a najednou je tu nápad. I slavný filozof Kierkegaard pravil: „Bohové se nudili, a tak stvořili člověka.“Tuhle myšlenku má Sandi Mann opravdu ráda, protože ukazuje, jaké poklady můžou vzniknout z nudy!

„Je škoda, že se všichni snažíme nudě vyhnout,“tvrdí. Podle ní bychom si měli všichni trochu nudy povinně ordinovat. Snahu každou sekundu života vyplnit nějakou zábavnou činností nebo třeba neustálým kontrolováním mobilu (máte představu, kolikrát denně na něj úplně zbytečně kliknete?) přirovnává k „junk food“. Tedy k potravinám s vysokým kalorickým obsahem a nízkou výživovou hodnotou.

BEZVA ZÁBAVA

Všimněte si, že žijeme v době, která je ohromně zábavná. Vy se snad nebavíte?! Pak je potřeba přitvrdit. Nechat na sebe působit víc hihi haha chrleného zábavním průmyslem, vyzkoušet víc zážitků, vydolovat ze sebe víc adrenalinu, čichnout k dobrodružství, hazardu. Riskovat, posouvat hranice. Co není zajímavé, je nudné. Co je nudné, nemá hodnotu.

Technologie v tom všem hrají nadmíru důležitou roli. Vše je totiž skvěle promyšleno: čím víc hodin strávíte před televizí, čím víc času proklikáte na počítači nebo prodotýkáte na tabletu či mobilu, tím víc nudy zaženete. Nebo že by to bylo trochu jinak?

Sociolog Orrin Klapp pro to použil skvělý termín „sociální placebo“. Významem připomíná zmiňované spojení

junk food. Moderní člověk se baví, ale všechna ta zábava ho nakonec unudí k smrti. Není to totiž jeho zábava, ale cizí. Nejede na vlastní motor, ale je „nahazován“zvenku. Člověk ale není stroj a takhle nemůže fungovat dlouho.

Všichni vidíme, že technologická zábava nejvíc ovlivňuje naše děti. Některé vyloženě masakruje. Počítačové hry, YouTube – všechno se zdá být zábavnější než každodenní „analogová“rutina. Co dělat, aby jednou neskončily jak v románu Alberta Moravii Nuda nebo Arne Gaborga Zemdlené duše? Aby si jednou nemusely chodit pro injekce nějakého životabudiče do sanatoria pro znuděné? (Protože jednou možná NUDA bude platit za diagnózu.) Aby jednou netrpěly apatií, depresí, anhedonií (neschopností cítit radost), alexythymií (poruchou rozpoznávání emocí) nebo tzv. stavy naučené bezmocnosti, jak varují odborníci?

Nechte je už jako malé vykoupat v drobné, nevinné, malinké nudě. Funguje to vlastně jako očkování. Kdo

přijde do styku s virem v malém množství, jeho imunita se pak postará o virus ve velkém.

OBYČEJNÉ VĚCI

Existují odvážlivci, kteří záměrně konají nudu i pro druhé. Už jste asi někdy od dětí slyšeli hlášení typu: „Ten zeměpis je fakt nuda.“„Ten učitel to vůbec neumí vysvětlit nějak zábavně.“Ne že neumí! On si zkrátka nehodlá dát nohu za krk jenom proto, že dnešní děti jsou zpovykané a věci, které nejsou barevné a interaktivní, jako by neexistovaly. Fandím mu. I takoví učitelé jsou potřeba.

Někteří jdou ještě dál. Například manažer James Ward, který už hezkých pár let organizuje v Londýně Nudnou konferenci. Slibuje vždycky – co jiného? – ohromnou nudu. Přednášku chlapíka, který si po celý rok zapisuje, co obědval. Rozbor kvality toaletního papíru. Prostory zdobí jedině šedá cedule s nápisem „Tohle je nuda“. V rámci cateringu okurka a fádní sušenky. A teď se podržte – bývá vyprodáno.

Vlastně na tom není nic tak divného. Obyčejné věci člověka uklidňují. Mozek si odpočine. Nic ho nedráždí. Je v tom stejná katarze jako dát si občas místo sushi, lososů a mandlí chleba s máslem. Mňam. Místo neustálého mletí pantem a poslechu agresivního duc duc dvě hodinky mlčení a ticha. Místo prodírání se davem turistů procházka v lese. Doporučuji!

NUDOU K SEBEVĚDOMÍ

Zpátky k dětem. Napadá mě totiž ještě jeden bonus, který přináší kapka nudy (a hlavně pak její překonání a vyústění). Zvyšuje totiž sebevědomí. Hned vysvětlím:

Když jsem ještě chodívala s dětmi na hřiště, pozorovala jsem matky, které hned u branky provolávaly: „Běž se houpat!“„Šup na klouzačku!“„Budeš teď dělat bábovičky, ano?“Moje stejně líná kamarádka Martina, která se podobně jako já neochotně zapojovala do pískových aktivit svých dětí, vždycky na lavičce prohodila: „A jéje, další organizovaný chudáček.“

Vždycky jsme odhadovaly, co by programované děcko nejraději dělalo, kdyby to bylo jen na něm: Dloubalo klacíkem v zemi. Rozmetalo kyblíky támhleté holčičce, co machruje s lopatkou. Chvíli by se jen tak koukalo na starší děti na trampolíně. Vyhrabalo by tunel. Pozorovalo by berušku.

Napadlo nás třeba, že mámy (je zajímavé, že tátové na hřištích svoje děti neorganizují téměř vůbec) – možná v dobré víře, možná z paniky z vlastní nudy – nutí svoje děti být závislé na jejich nápadech. Vlastně dětem předávají informaci, že nejsou dost dobré na to, aby si zábavu vymyslely samy.

Ale co ty děti? Teď jim říká máma, co mají dělat. Za pár let to bude pán z reklamy, přikazující: „Kup si tenhle telefon!“a „Jedině s tímhle šamponem se ti budou lesknout vlasy.“Pak bude poslouchat vůdce pochybné bandy, pak despotickou manželku nebo manžela manipulátora. A nakonec láhev ginu.