Co když se staneš poslancem? Hned jsem se osypal!

Nevšední (a)politický rozhovor s Ladislavem Vízkem. O utajeném sportovním hnutí, selském rozumu a Jágrově divné babišovské reklamě

Vneděli nemusel nikam spěchat. S partnerkou a pětiletou dcerou Viktorkou se v klidu nasnídal a společně vyrazili na dostihy do Chuchle. Život se mu nezměnil, pořád byl olympijským vítězem z Moskvy 1980, bývalým fotbalistou a Vizourem, jak mu známí přezdívají. Poslancem se Ladislav Vízek nestal. „Naštěstí,“odfrknul si.

Abyste pochopili, Vízek kandidoval za hnutí Sportovci. Nechtělo se mu, ale dal slovo a nechtěl utíkat.

Jaká to byla zkušenost?

K politice jsem přičuchnul na pár týdnů a fakt smrdí. Když vás někdo osloví „Kandidáte“, vyzní to jako nadávka. Je ostuda, jakou prestiž si u nás politici vytvořili. Jsou na sebe sprostí, zákeřní. Já do voleb naverboval kamarády Pavla Richtera, Petra Radu a další. Všichni si pak stěžovali: Ty vole, Láďo, oni se nám smějou, vyprdneme se na to.

Ale nevyprdli se.

Sportovci mají zakódované v krvi, že se nevzdávají, když se pustí do boje. Jenže všichni jsme brzy pochopili, že celé naše hnutí je sešité horkou jehlou, na sílu. Nešlo uspět.

Pohrával jste si s myšlenkou, jak ve Sněmovně hledáte místo, na kterém budete čtyři roky sedět?

Jednou mě taková fantazmagorie napadla: Chlapče, co kdyby náhodou? Úplně jsem se toho lekl a celý se osypal.

Až tak?

Přísahám bůh, že bych si nevěděl rady. Jsem obyčejný chlap, hospodský, mám prořízlou hubu, vadí mi šlendrián a umím se pohádat, když jsem v právu. Asi bych se přihlásil o slovo, přišel k pultíku a začal: Přátelé poslanci, jmenuju se Láďa Vízek a jsem tu, stejně jako vy, kvůli penězům. Aspoň by byla sranda.

A vážně?

Bývalý poslanec Vlasta Sehnal, který hnutí Sportovci vytvořil, mě dlouho přemlouval. Nechtělo se mi, ale neumím říkat ne. Byl jsem přesvědčený, že mě použije maximálně jako záštitu, jako vějičku. Jenže on ze mě udělal lídra pro Prahu, s čímž jsem hrubě nesouhlasil. Nechal jsem to být a choval se jako při televizní soutěži StarDance. Taky jsem věděl, že se na parket nehodím a tančit se nenaučím. Ale nechtěl jsem kazit legraci. Před volbami totéž. Držel jsem dekorum, aby nebyla ostuda větší.

Z vašeho hnutí jste získal nejvíc hlasů a Sportovci nakonec skončili patnáctí.

Slušné. I republikánského veterána Sládka jsme porazili, o fous nám utekl Ringo Čech. Však jsme si u mě v Kozlovně udělali pěkný sobotní večírek. Na oslavu.

Na oslavu?

Jasně. Byli jsme jen loutky bez kampaně, ani volební spoty nám v televizi neběžely, takže mě přes deset tisíc hlasů mile překvapilo.

Zkusíte to příště?

Už ne, mám hospodu, holčičku, tenis, mariášek. Ale nemyslím, že to byl úplně hloupý nápad. Sportovci nabízejí persony, a pokud se sešikují a třeba Jarda Jágr nebude dělat reklamu Babišovi, nepodceňoval bych je.

Proč ne?

Používáme selský rozum, obvykle hrajeme fér, jsme bojovníci a máme hromadu fanoušků. Když si dosadíte, že k volbám nepřišlo čtyřicet procent lidí, třeba by jim právě sportovci mohli být sympatičtí. Mohlo by to mít silnou odezvu.

„K volbám nepřišlo 40 procent lidí, třeba by jim sportovci mohli být sympatičtí.“