Lajka očima Mirky Spáčilové
Deset let točil Aurel Klimt celovečerní animovaný muzikál Lajka. Na výsledku je to znát, vedle formátu 3D má i tři P: je pracný, poctivý a popisný.
Zasněžený Bajkonur šedých paneláků s vodkou a rvačkou o jedinou hlávku zelí otevře vyprávění s přesně vyladěnou, němou bezútěšností, jaká navnadí starší diváky. Ale sotva nastoupí titulní fenka a její štěňata v podobě roztomilých plyšáků, zběhne film k dětem, včetně doslovných dialogů.
Až do rudých trenek
Obě polohy dál střídá, což mu ubírá na půvabu tak jako zprvu hravé častušky v čele s úvodní písní Bojte se, psové, my jsme rasové, jejichž melodika však postupně splývá.
Příběh nedobrovolné psí kosmonautky rozvinul Klimt už v jevištní verzi pro pražské Divadlo Minor Lajka, Čchin a Gagarin, z níž snímek vychází. V první půli podstoupí hrdinka mučivý výcvik na vysloužilých strojích, výtvarně precizních jako lesk na brýlích vědce, a s ostatními zvířecími vyslanci vědy pak najde klid na cizí planetě. Jenže to už dobývají vesmír i lidé: Jura, jenž ve stylu Pata a Mata opravuje „počítač“srpem a kladivem a v opičákovi vidí „vykořisťovaného Afroameričana“, či ještě karikovanější zástupce Států posedlý grilováním. To jsou jasné odkazy dospělým, korunované erotickým revuálním výstupem chlípného nezmara, který pronikne až do rudých trenek vetřelce, jenž už tu vystrčil i holý zadek.
Loutky k lehce divadelnímu výrazu vlastně třetí rozměr nepotřebují, 3D se uplatní v hloubce vesmírného prostoru či na zajímavě stylizované planetě, barvité, aniž by opisovala Avatar. A trénink závěrečné bitevní akce žertuje s rambovskými prvky i zpomalenými záběry.
O to víc je líto, že tolik nápadů nakonec slouží mravoličné vegetariánské bajce, jaké chrlí zahraniční animace v celé vlně. A že milá podívaná s originálními bytostmi nevybírá zatáčky nadgenereční zábavy: buď je zasvěcenecká včetně azbuky, či žvatlavě dětská, ale málokdy přirozeně rozkročená nad oběma světy.