Permanentní výjimečný stav

Před dvěma lety Francie vyhlásila výjimečný stav, ten nyní nahradil zákon, který v podstatě nic nemění. Ukazuje to, že i dekadentní vrstva vládnoucích v západních demokraciích má ještě zbytky pudu sebezáchovy.

Ve Francii byl před dvěma roky vyhlášen výjimečný stav. Předcházely tomu útoky muslimských teroristů, které stály život 130 nevinných občanů. Od té doby byl výjimečný stav šestkrát prodloužen, ale k dnešku jej francouzský prezident Emmanuel Macron ruší. Že by se v zemi zlepšila bezpečnostní situace? To určitě ne. Stalo se něco důležitějšího. Byl zdokonalen právní systém země.

Na začátku migrační vlny, v září roku 2015, jsem v článku napsal: „Chtějí-li Evropané zachovat svůj společenský a politický model, mají pouze dvě možnosti. Buď razantně omezí příliv migrantů, nebo budou muset omezit demokratická práva uvnitř evropských států.“

První předpověď se právě naplňuje. V září 2015 tvrdil eurokomisař pro migraci Dimitris Avramopoulos, že „pevnost Evropu nechceme“. Kancléřka Angela Merkelová tehdy ironicky přizvukovala: „Zavření hranic není řešení.“O dva roky později řekl její pověřenec pro Afriku Günter Nooke: „Nepomůže, když se nutná opatření znevažují označením ‚pevnost Evropa‘ jen proto, že nemůžeme přijmout všechny.“ No prosím. Ani ne za dva roky západní politici pochopili, co je účelné a účinné. Takzvaní obyčejní lidé to však věděli hned.

A druhá prognóza? Jelikož se od začátku migrační vlny bezpečnostní situace v zemích se silnou muslimskou menšinou výrazně zhoršila, začíná se naplňovat i tato předpověď.

Výjimky natrvalo

Od včerejška ve Francii platí nové zákony, které rozšiřují pravomoci bezpečnostních sil. Ministr vnitra a prefektové v departementech mohou omezit svobodu pohybu podezřelých i bez soudního povolení. Mohou provádět rozsáhlé policejní kontroly na nádražích a letištích a snáze zjišťovat identitu podezřelých.

Podezřelí sice nemají domácí vězení a nemohou být internováni, ale nesmí opustit místo bydliště. Navíc je podle nových zákonů možné odposlouchávat i telefony a počítače, které přenášejí data bezdrátově. Stejně jako v případě výjimečného stavu mohou bezpečnostní složky i nadále provádět noční prohlídky, byť jen s povolením soudce.

Náboženská zařízení mohou být uzavřena již tehdy, když existuje podezření, že se v nich rozšiřují „myšlenky a teorie“podporující terorismus. Dosud o tom musely existovat důkazy ve formě publikací nebo projevů. Zákon umožňuje také tvrdá opatření proti státním zaměstnancům a příslušníkům ozbrojených sil, kteří se radikalizují. Navíc má vzniknout nová policejní jednotka, která se bude zabývat každodenní kriminalitou, a má tak odebrat práci jednotkám, které bojují proti terorismu.

Protivníci nového zákona se prosadili jen

Přistěhovalci z třetího světa do Evropy přivezli svoji válku ve jménu svého boha.

v jedné, pro boj s muslimským terorismem nepodstatné otázce. Policie již nemůže své rozšířené pravomoci používat ke znovunastolení veřejného pořádku v případě stávek a demonstrací. Vláda socialistického prezidenta Francoise Hollanda totiž použila výjimečný stav k tomu, aby tvrdě zakročila proti demonstrantům kritizujícím reformu pracovního zákona.

Macron jako obvykle pateticky řeční: „Obnovil jsem svobodu Francouzů.“Přejme mu to. Hlavně že konečně udělal to, co je nezbytné pro jejich bezpečnost. Pařížská kavárna se přitom nespokojeně vrtí a mručí cosi o tom, že výjimečný stav byl uzákoněn natrvalo. A teď se podržte. Tentokrát se nemýlí. Nepatrně pozměněný výjimečný stav se stal součástí zákona.

Od normálního života odcizená kazatelská sekta se přesto nechce smířit s tím, že se svět v důsledku blahodárného vlivu jejích moudrostí nevyvíjí k lepšímu. Podle její logiky se pokrok pozná i podle toho, že se svoboda jedince stále rozšiřuje. Vše ostatní je podle ní cesta zpět k zaostalosti.

Obyčejní lidé však dobře vědí, že práva pro každého, kdo chce v Evropě žít, lze udržet nebo dokonce rozšiřovat jen tak dlouho a v takové míře, dokud to neohrožuje životy ostatních. A faktem je, že přistěhovalci z třetího světa do Evropy přivezli svoji válku ve jménu svého boha. Politika ve jménu „více“najednou znamená více ohrožení ze strany barbarů a více nevinných mrtvých ve vlastních řadách.

Pokrok je ošidný pojem a především, úlohou politiků není uskutečňovat sociální utopie. Cíl a kvalita politiky se ve finále posuzuje jedině tím, jestli přispívá k bezpečnosti a blahobytu, nebo chcete-li k přežití společnosti.

V podmínkách, kdy se bezpečnostní situace v Evropě minimálně jednu dekádu trvale zhoršuje, přežije západní společnost jen tehdy, když se tomu co nejrychleji přizpůsobí. To se dosud nedělo vůbec či jen nedokonale. Politika ale není nic jiného než důkaz toho, jak úspěšně je společnost schopná přizpůsobit se měnícímu se okolí.

V posledních letech jsem si zvykl na to, že z Francie přicházely spíše špatné zprávy. O to více mě těší ta dnešní. Změna francouzského právního systému totiž dokazuje, že i značně dekadentní vrstva vládnoucích v západních demokraciích má stále ještě zbytky pudu sebezáchovy. Stále ještě je schopna rozeznat zhoršení bezpečnostní situace a udělat, co je potřebné. Přitvrdit. Ministr vnitra Gérard Collomb řekl, že nové zákony jsou odpověď na „trvalé ohrožení“. Smutné je pouze to, že projev chápavosti francouzských politiků ohledně jejich povinnosti chránit životy občanů stál jen od listopadu 2015 život 241 nevinných obětí muslimského terorismu.