Pohled řadového voliče

Tak máme po volbách a volič si říká, zřejmě jsem (opět) sáhl vedle. Moje strana jde do opozice. Velmi pohodlné řešení. Čtyři roky chodit do parlamentu a říkat „ne“za velmi slušné peníze a pohodlný život. Být zvolen však přece znamená dostat důvěru a s tím i odpovědnost za to, že něco prosadím. Taktika naházet na druhého bláto a potom říkat, já s ním nepůjdu, je ale pro hodně voličů naštěstí průhledná. Je to alibismus.

Samozřejmě stavět hnízda pod jiným jménem nebo využívat daňové úlevy dluhopisů není zrovna morální, ale je morální dávat si dopředu nesplnitelné body volebního programu, když vím, že je nebudu muset plnit?! Morálku vnímáme každý jinak, my jsme ti dobří, na nás berte ohledy, zatímco u těch druhých, to je přece kriminální čin.

O body z programu je však třeba se poprat a volič by měl vidět, že se za ně jím volená strana pere. Jenže to moc v opozici nejde. Proč netradiční strany, i když z mého pohledu slibují blbosti, dostanou více hlasů? Protože se chtějí prát a za to své bojovat. Na rozdíl od stran „tradičních“, které se po volebním neúspěchu stáhnou do sebe, lížou si rány a mají starosti samy se sebou. Na to, aby řešily problémy společnosti, už jim potom jaksi energie nezbývá.

Schovávat se za postoj „já jsem zásadový“, je zbabělé. Signál, že se prát nechci, že se bojím, abych se taky neumazal. Politika však je uměním možného. Nutné jsou kompromisy. Kdo si myslí, že je zásadový a kompromisy dělat nechce, ať do politiky neleze. Je to srab. Umí jenom kritizovat.

Vždyť podstatné bývá jen to, co sami uděláme, a jsou věci, které je třeba vybojovat.

Nelíbí se mi ani kritizovat manažerská řešení. Politická sice bývají většinou demokratická, ale velmi často nic neřeší. Mohou je kritizovat pouze ti, kteří toho v praxi nikdy moc neudělali. Věřím, že pokud bychom šli cestou manažerských řešení, nemuseli bychom jezdit z východu na západ výhradně přes Prahu, už bychom dávno míříli po dálnici z Prahy na jih a už by zřejmě byla vyřešena i důchodová reforma. Je třeba víc pracovat. Rozhodovat a nést za to odpovědnost. Nejen natřásat si peříčka za řečnickým pultíkem nebo kontrolovat druhé. Jaké poučení si z toho může vzít běžný volič? Je sice hezké, že mu lídr strany poděkuje za odevzdaný hlas, ale i tak má pocit, že jej letos zase vyhodil. — Jiří Kubeš