ČSSD musí doleva a ne dohněda
Nedělní podvečer si dvojice sociálních demokratů zpříjemnila hádkou na sociální síti Facebook. Čerstvě zvolený poslanec Tomáš Hanzel a šéf jednoho z odborů na Úřadě vlády Michal Pícl se střetli nad tím, co je pro ČSSD horší. Navrhovat progresivní zdanění, či obviňovat Romy ze zneužívání sociálních dávek? „Normální pracující lidé, kteří chodí do práce, jsou znechuceni z toho, že ti, kdo celý život nepracovali, mají skoro to samé nebo někdy i více,“psal Tomáš Hanzel. Podle Pícla je to šílený výrok. Naopak podle Hanzela byl šílený návrh progresivního zdanění, který ČSSD předložila letos na jaře. Jeho hlavním autorem byl Michal Pícl, který ho následně také představoval v médiích.
Hádka obou politiků není tak zajímavá, protože stranu ve volbách postihl zásadní krach, a tak se v ní odehrává řada různých sporů. Nicméně hádka je pro sociální demokraty zásadní z hlediska své povahy. Ta samá ji totiž čeká po utrženém debaklu.
Měla by se přitom poučit v právě uplynulém volebním období, kdy ji hrátky s národovectvím zásadně poškodily.
Pokud se má ČSSD změnit opravdu zásadně, musí si strana konečně říct, jestli se vydá po národně sociální cestě, kterou nezastupuje jen Hanzel, ale třeba poslanci jako Jaroslav Foldyna nebo částečně i Milan Chovanec, nebo jestli si vybere liberálně sociální směr, který ve straně reprezentují spíše mladí politici jako Pícl, ale prosazoval ho například také Jiří Dienstbier a v podstatě i Lubomír Zaorálek.
Souboje mezi těmito dvěma ideovými křídly stranu provázejí už od doby, kdy ji vedl Miloš Zeman. Po pokusu o puč Michala Haška a jeho společníků proti Bohuslavu Sobotkovi, který následoval ihned po volbách v roce 2013, to vypadalo, že toto dilema ČSSD vyřešila a vybere si liberální postoje.
Jenže pak se její první místopředseda Milan Chovanec začal natáčet se zbraněmi a chovat jako typický národně sociální politik. Strana jako by chtěla být obojí. V praxi však nebyla ani jedno.
Ještě horší však bylo, že jediná témata, s kterými šla proti proudu, byla ta národovecká prosazovaná Chovancem. Typicky levicová, avšak sporná až populistická témata strana buď úplně vynechávala, nebo když nějaké otevřela, po první kritice od něj utekla. Jako třeba od progresivního zdanění.
Pohled do ostatních evropských zemí ukazuje, že levice je v krizi především tam, kde se jí nedaří vyvolávat spory založené na kritice nízké životní úrovně. Tam, kde se jako u nás namísto toho prosadilo téma strachu z uprchlíků, levicové hlasy přebrali populisté.
Levicoví voliči vnímají chudobu jako hrozbu a úkolem levicových stran je jim ochranu před ní nabídnout. Jenže nejen v Česku pocit ohrožení z chudoby přebíjí pocit strachu z uprchlíků a kulturních změn.
Pokud tedy první místopředseda hlavní levicové síly v zemi voliče utvrzuje v tom, že ke strachu mají důvod, nemůže se strana divit, že jí voliči utečou k tomu, komu věří, že je před tímto nebezpečím ochrání. V Česku buď za umírněnějším vůdcem typu Andreje Babiše, nebo dokonce za Tomiem Okamurou.
To platí i pro budoucnost. Levici tato témata mohou leda připravit o hlasy. To si musí sociální demokraté pro následující hledání nové vlastní tváře zapsat za uši. Jinak budou za čtyři roky současných sedm procent považovat za slušný úspěch.