Rodina mu učení rozmlouvala

Táta z něj učitele mít nechtěl. „Chtěl, abych měl pořádné zaměstnání,“říká Bohuslav Hora, učitel češtiny a dějepisu na Základní škole v Plané nad Lužnicí. Maturoval proto na střední zemědělské škole v Chebu, zároveň se usilovně připravoval na přijímačky na pedagogickou fakultu v Plzni. Vzali ho na první pokus. Letos byl třetí v českém kole mezinárodní soutěže o nejlepšího učitele Global Teacher Prize.

Vykat, nebo tykat?

Když o postoji svého otce k učitelství přemýšlí s odstupem, napadá ho, že možná hrály roli i obavy z komunistického režimu. „On si pamatoval, jak se trhaly z čítanek obrázky Masaryka a Beneše. Říkal, že první šli vždycky pro sokoly, politiky a pro učitele,“vzpomíná. Ani on si nedovede představit, že by učil za podmínek, které měli jeho předchůdci.

Odpovědět na otázku, proč tomu tak je, pro něj není nijak zvlášť složité. „Učitelství je jedno z nejsvobodnějších povolání. Vejdete do třídy, zavřete za sebou dveře a hodinu si postavíte, jak chcete. Můžete postupovat desítkami různých způsobů a nikdo vám do toho nemluví,“říká Martínek.

I když na jeho škole tvoří muži Svoboda, kterou má před tabulí, je pro něj důležitá. Být učitelem pro Horu znamená navazovat vztahy s žáky. Pamatuje si ještě, jak řešil, jestli si bude se svými prvními studenty na rokycanském gymnáziu vykat, nebo tykat. „Byl mezi námi tak malý věkový rozdíl. Nakonec jsem se rozhodl pro vykání,“vzpomíná. Odchod zvažoval jen jednou, když se narodilo první dítě. Místo dvou platů musel stačit jeden. „Tchánova rodina mi tenkrát říkala, že mám začít dělat něco pořádného,“krčí rameny s tím, že i díky jejich pomoci to zvládli.

Za nevýhodu práce považuje zpětnou vazbu. Na tu čekáte dlouho, ale občas se to podaří. Setkal jsem se například na Facebooku s chlapcem, kterého jsem učil při suplované hodině na začátku kariéry, ještě si pamatuje mě i tu hodinu, byla o Karlu Martellovi,“říká.