Sáhnout na to správné koleno

Showbyznys, politika, sociální sítě i bulvár se otřásají obviněními slavných mužů ze sexuálního obtěžování. Pár postarších gentlemanů to odnese, což nikoho nevzruší, a pojede se dál. Nebo život, jak ho známe, skončil?

Lidská sexualita je tak strašně záhadná, říká v jednom ze svých slavných filmů Woody Allen. O mnoho let později jsme si tento jeho výrok mohli připomenout v souvislosti s (nepotvrzenými, ale ani nevyvrácenými) podezřeními téhož Woodyho Allena ze sexuálního zneužívání. Allen z toho vyvázl snadno, dál točí filmy a nic se mu nestalo. Konečně Roman Polanski, který se před lety dopustil prokazatelně kriminálního jednání, také dodnes točí filmy a sbírá ceny, jen nesmí do Ameriky a občas ho zatknou ve Švýcarsku (což obecně není z tohoto hlediska bezpečná země, jak vědí čeští europoslanci i podnikatelé v důlním inženýrství).

Jak k tomu přijde Kevin Spacey, který se před třiceti lety „pokusil svést“mladého chlapce a kromě toho, že mu tento dal košem, teď Spaceymu neudělili cenu a zrušili seriál, navíc byl donucen k veřejnému coming outu, jemuž se celý život vyhýbal. Nebo Michael Fallon, který před patnácti lety sáhl mladé novinářce na koleno, a proto dnes nemůže být britským ministrem obrany.

Takovému Harveymu Weinsteinovi to patří, koneckonců je starý, tlustý a běloch, navíc bohatý a mocný. Kromě toho, když si připomeneme, za jakými filmy stojí a že vždycky podporoval Demokratickou stranu, má možná na svědomí i jiné (a horší) hříchy než jen sexuální harašení.

Barrandov by mohl vyprávět

Žijeme v paradoxním světě. Na jedné straně se pulty knihkupectví prohýbají pod tunami lascivních románů o tom, kterak mladou ženu svede, sváže a bije bohatý a mocný muž, na druhé straně čteme tytéž příběhy ze skutečnosti, ovšem bez šťastného konce. Mnohé ženy líčí, jak vymřeli „opravdoví muži“, a stýskají si nad nedostatkem testosteronu ve svém obyčejném i sexuálním životě. Samé ohledy, obavy, nesmělost. A zároveň si další stěžují na pravý opak: příliš mnoho testosteronu, sexismu, či přímo „toxické maskulinity“.

Není pochyb o tom, že znásilnění je vážná věc a že jeho oběti jsou často zlehčovány, znevěrohodňovány a jejich příběhy ignorovány nebo zesměšňovány. Je dobře, že se tato témata veřejně otevřou. Ale občas to vede k tomu, že s vaničkou vylijeme i dítě. A že místo závažného problému probíráme blbosti.

Tak jako v kampani Hate Free, kde se místo reálných obětí nenávistných zločinů producírovaly celebrity včetně jedné rozhlasové moderátorky, které si kdosi dovolil napsat, že je hloupá.

Takže dnes opět neřešíme znásilnění, vydírání nebo nátlak či týrání, ale „nevyžádané sexuální návrhy“a „pokusy o svedení“.

Podobné příběhy se dějí všude, v showbyznysu jsou však víc vidět, a navíc se dají počítat k základům branže. Je to jako přijít do veřejného domu a divit se, že jsou tam prostitutky. Je celkem jedno, zda jde o film, hudbu nebo politiku; a zdaleka se to netýká jen Hollywoodu, ostatně zdi Barrandova také ledacos zažily. Navíc je nepoctivé tvrdit, že se o téhle tematice v Hollywoodu mlčí: právě naopak, americký filmový průmysl je sexuálním zneužíváním přímo posedlý už několik desítek let. Vzpomeňme na vesměs dvacet až třicet let staré filmy jako Osudová přitažlivost, Neslušný návrh, Skandální odhalení nebo Eastwoodovu Absolutní moc. Ostatně, pokud je řeč o Eastwoodovi, Kevin Spacey si možná dnes nejvíc ze všeho připadá jako postava, kterou sám kdysi ztvárnil v Eastwoodově filmu Půlnoc v zahradě dobra a zla.

Jakkoli se někdy stanou hrozné věci, život se nedá předvídat a máloco se dá ošetřit předpisy do detailů. Každý s jistou milostnou zkušeností ví, že za některé věci dostane někde facku a jinde je totéž chování jen minimem úspěchu. Jde o odhad situace a schopnost občas překročit hranice, občas je naopak dodržet. A hlavně zjistit, kde ty hranice jsou. Jenže vycítit atmosféru je někdy náročný úkol: řečeno s klasikem, jeden se cítí „jako slepec na orgiích“.

Navzdory všem osobním tragédiím a traumatům se zdá, že se ocitáme v trochu nepříjemném světě, který opouští léta zažitá pravidla galantních dobrodružství a dělá z nich byrokracii.

Sex za účasti notáře

Představme si, jak vypadá „vyžádaný sexuální návrh“: notářsky ověřený doporučený dopis, kterým dotyčná nebo dotyčný vyzývají další dotyčnou či dotyčného, že se jim může začít dvořit. Zrovna tak konsenzuální sex: oboustranně podepsaná smlouva, a akt samotný patrně za účasti státního dozoru, notáře a právních zástupců obou stran.

Jeden z největších světových dramatiků, ikona španělského baroka Pedro Calderón de la Barca (1600–1681) napsal v 17. století řadu tragédií, zaobírajících se věcmi cti a morálky ve vztahu k nevěře, manželství a tak. Vycházel přitom z dobového pravidla, že žena se nesmí ocitnout s mužem v jedné místnosti: o muži se předpokládá, že se nemůže o nic nepokusit, o ženě, že nemůže nepodlehnout. Doba se moc nezměnila: jen dnes zřejmě začínáme předpokládat, že muž se naopak o nic pokusit nesmí.

Jak řekla britská novinářka Julia Hartley-Brewerová, oběť onoho skandálního řádění dnes už exministra Fallona: „Nikdy nebylo v pořádku položit někomu pod stolem ruku na koleno.“Jak už ví i Fallon a možná s ním i my mnozí, kteří právě takovým položením ruky na koleno někdy zahájili krásné dobrodružství, jde v zásadě jen o to, položit ruku na to správné koleno.

Občas dojde k tomu, že s vaničkou vylijeme i dítě. A místo vážného problému probíráme blbosti.