Zahloubaný, ale bez patosu

Britský zpěvák Sam Smith disponuje velkým hlasem, který jej dostal i do poslední bondovky Spectre. Dává mu plný průchod i na své nové desce The Thrill of It All. Třeba hned v titulní písni, jež by se k příběhům o agentovi 007 taky hodila a z nějakého důvodu se dostala jen na de luxe verzi alba.

Ale to je v době streamování skoro zbytečná kategorie, i když zrovna Smith coby hudební hvězda první kategorie své první nahrávky reálně prodal dvanáct milionů kusů. A není důvod předpokládat, že by se novince mělo dařit hůř.

Smith se zde prezentuje tak, jak jej fanoušci znají – velmi často ve falzetu a s dostatečně zvučným vokálem. Oproti zmíněné bondovské skladbě Writing’s On The Wall, která byla docela placatá, je však jeho aktuální deska výborně vyprodukovaná, a tak je radost ji poslouchat.

Nenutí brečet

Samozřejmě, Smith je stále trochu zahloubaný až zádumčivý, takže nečekejte, že si skočíte do rytmu. Ale není to Lana del Rey v posledním tažení, jak se jinak též zajímavá zpěvačka představuje na posledních dvou albech.

Navíc i Sam Smith za to dovede docela pěkně vzít a pak jeho irským producentem doladěné britské album dostane až americký nádech. Třeba v dechy podpořené skladbě One Last Song, velkými sbory opentlené písni HIM, ale radost paradoxně přinese i rozchodová Midnight Train, nadějeplnější kousek, než by se čekalo.

Trochu na škodu jsou okamžiky, kdy se na Smithově hlase objeví na chvíli efekt, jenž by až prozrazoval dolazování. Ten to však nemá zapotřebí, a tak jde spíš o umělecký záměr, jenž však jeho druhdy až krystalicky čistému zpívání nesvědčí. Naštěstí toho není mnoho.

Sam Smith prostě přinesl vyzrálé album pro milovníky pomalých a oduševnělých balad. Aniž by je zároveň nutil probrečet noc.