#MeToo: taky jsem srab

O tetě Věře už tady byla řeč. Sto padesát centimetrů srdečnosti i srdnatosti, které mocně přitahovaly muže a bizarní situace. Kvůli tomu (díky tomu? … jak kdy) měla pestrou sbírku historek, které nám, dětem, vyprávěla před spaním místo pohádek. Máma šílela vzteky. My nadšením. Nejradši jsme měli tu o pánovi v telefonní budce. Teta v ní večer klábosila s kamarádkou, když se ze tmy vynořil chlap a jal se jí přes sklo předvádět svoje moudí. „Moment, Jaruš,“houkla teta do sluchátka a přes pootevřené dveře budky vysvětlila deviantovi, že pokud chápe správně jeho úmysl, ať laskavě počká, až si nasadí brýle, protože jinak z toho nebude nic mít. Pak pošeptala Jaruš, která pořád visela na drátě, aby zavolala na policii, a zavěsila. Mrkla povzbudivě na chlapa, a když se po ní vrhl do budky střemhlav, prosmýkla se mu pod rukou. S pomocí kolemjdoucích ho v budce předběžného zadržení blokovala až do příjezdu mužů zákona. Od té doby jsem si na Věru vzpomněla mnohokrát. Když mi někdo sahal mezi nohy v natřískaném autobuse. Když po mně opravář pračky chtěl místo peněz sex a vůbec ho nezajímalo, že se mi kolem nohou motá batole. Když mi to samé o dvacet let později nabídl taxikář. Když mi šéf (bývalý!) dělal oplzlé návrhy. Jak ráda bych je zavřela do telefonní budky! Ale byla jsem srab. Strach, že ze mě udělají hysterku, jsem překonala jen jednou. A taky naposledy. Když jsem na policii oznámila velmi neurvalé chování maséra ve chvíli, kdy jsem ležela nahá na jeho stole, člověk, kterého já i vy platíme ze svých daní, aby nás ochránil, zvednul překvapeně oči: „A čemu se divíte, když jste se před ním svlékla?“