Mlčení neznamená souhlas

Pískání, pokřikování, oplzlé návrhy, osahávání… S některou z forem sexuálního obtěžování se setkala většina žen. Jen málokterá z nás ale věc řešila a viník byl potrestán. Proč si podobné věci necháváme pro sebe a raději mlčíme?

Setkala se s ním skoro každá, málokterá ale sexuální obtěžování oznámila. Proč?

yvolat celosvětovou odezvu trvající několik týdnů v době neustálého přívalu nových zpráv se podaří jen málokomu. Hollywoodský producent Harvey Weinstein to dokázal. Jeho jméno začátkem minulého měsíce figurovalo na čelných místech všech typů médií a mluví se o něm stále. Sám přitom o takovou publicitu nestál. Muž, jenž má na svém kontě snímky jako Pulp Fiction či Zamilovaný Shakespeare, se nezviditelnil novým oscarovým filmem, ale sexuální aférou s herečkami. Kvůli svému jednání byl okamžitě vypoklonkován ze své funkce, případ však žije dál.

Lidský rozměr mu vtiskla herečka Alyssa Milano, která na Twitteru vyzvala, aby si všichni, kdo se někdy stali obětí sexuálního obtěžování, přidali na sociální sítě dvě slova #MeToo (já také). Její výzva prolomila lavinu mlčení. Během jednoho dne ženy i muži zveřejnili víc než půl milionu příspěvků a na Facebooku jich za tři dny bylo dvanáct milionů.

Kampaň ukázala, že sexuální obtěžování je velký fenomén. Týká se hlavně žen a to, čím už často od dětství procházejí, tuší jen málo mužů. Spousta z nich se za chování osob stejného pohlaví omluvila, ale objevily se i opačné reakce a absurdní obvinění – ženy samotné jsou viníky, když svým mlčením umožňují pachatelům dál řádit. Co nás ženy nejčastěji vede k tomu, že o obtěžování nemluvíme a jen málokdy ho oznámíme policii? STYDÍME SE Většina lidí o citlivých a intimních věcech nerada mluví nejen v soukromí se svým partnerem, ale i s lékařem, psychologem, psychiatrem. Jít na policii a vyprávět, jak se před námi v ulici obnažoval cizí muž, že onanoval nebo na nás pro změnu jiný pokřikoval oplzlé poznámky, není banalita, která se snadno popisuje. Říct tohle nahlas vyžaduje velkou dávku kuráže, nad kterou obvykle zvítězí pocit studu.

„Ženám se nemůžeme divit. Ačkoliv se to u policie bezpochyby lepší, stále není zcela běžný určitý standard chování policistů vůči obětem. Žena čelí nepříjemným otázkám typu: Kolik jste toho vypila, co jste měla na sobě, neprovokovala jste svým chováním?“vysvětluje Pavel Houdek, instruktor Moderní sebeobrany, který ženy učí, jak se fyzicky, ale i verbálně bránit násilníkům. Oznámením na policii navíc případ pro ženu nekončí. Když se dostane až před soud, musí všechno popisovat znovu, čelí otázkám útočníka či jeho advokáta, navíc často za přítomnosti veřejnosti a novinářů. „Stud je velkou bariérou, kvůli které ženy mlčí,“potvrzuje Petra Vitoušová, prezidentka Bílého kruhu bezpečí, který pomáhá obětem trestných činů. MÁME STRACH Sexuálně obtěžovány jsou hlavně ženy, ale problém se týká i mužů. I na jejich adresu z řad žen a homosexuálů zaznívají oplzlosti, jsou osaháváni, dostávají sexuálně podbarvené návrhy. Většina z nich v takových chvílích podobně jako ženy prožívá pocit trapnosti a hanby, málokterý má však strach o život. Tahle chybějící životní zkušenost je pak často příčinou toho, proč muži bagatelizují a zlehčují sexuální obtěžování druhého pohlaví. „Ani ta menšina mužů, kteří vidí, že obtěžování žen je v naší společnosti problém, berou ho vážně a chtějí o něm mluvit, nechápe, o čem ženy mluví. Oni nikdy nemají strach o život, žena vždycky, protože neví, jestli všechno skončí ‚jen‘ pokřikováním a oplzlým návrhem, nebo se to bude stupňovat a muž ji někam zatáhne, ublíží jí, znásilní,“vysvětluje Pavel Houdek. SPOLEČNOST NÁM NEDŮVĚŘUJE Představte si, že vám ukradnou auto a vy se dozvíte, že je to vaše chyba, protože jste ho zaparkovali v ulici a ne v garáži. Že je to nesmyslná logika? Je, ale sexuálně obtěžované ženy velmi často podobné argumenty od okolí slyší. Na-

místo toho, aby se pozornost a odpovědnost přesunula výhradně na pachatele, zaměří se na oběti. „Platí jasná zásada, že oběť trestný čin nespáchala, ale stejně ji nespravedlivě zpětně soudíme. Slýcháme: Proč si to nechala líbit? Proč neodešla? Vždyť mohla, asi se jí to líbilo. Snižujeme tím vinu pachatele a zajímavé je, že k němu si žádné otázky neklademe,“říká Petra Vitoušová z Bílého kruhu bezpečí. Podobné mýty existují i u jiných trestných činů, ale v souvislosti se sexuálním násilím a obtěžováním jsou předsudky častější. „Nakonec to vede k tomu, že oběti všemu samy začnou věřit.“

Mnohdy mají obtěžované ženy pocit, že za čin nesou větší odpovědnost než samotný pachatel. „Ale tak to v žádném případně není, nikdo nemá právo ženu obtěžovat, je to nepřípustné a společnost by měla něco takového jasně odmítnout,“říká Zdena Prokopová z organizace ROSA, která se specializuje na pomoc ženám-obětem domácího násilí.

Většinová společnost však podobné činy často toleruje. Ukázkou jsou třeba komentáře mužů, kteří zaútočili na ženy, když se ve virtuálním světě svěřily s případy obtěžování v tom skutečném. Namísto podpory a odsouzení takových činů je muži svými sexuálně laděnými komentáři zase obtěžovali. „Já těmto typům říkám sociální predátoři. Chovají se podobně jako predátoři v přírodě, kde pokud je někdo zraněný, je to jejich první terč. Sociální predátor ví, že žena oběť je pro něj snadná kořist, tak útočí,“vysvětluje motivy těchto mužů Pavel Houdek. NAŠE VÝPOVĚDI JSOU ZLEHČOVÁNY No bože, tak ti plácnul na zadek, ty toho naděláš! A že ti dával nemravné návrhy? Vždyť víš, že to dělá vždycky, když se napije! Povznes se nad to, stává se z tebe zapšklá ženská! Podobné řeči bývají běžnou reakcí na to, když se žena ozve proti obtěžování třeba ze strany kolegy. Okolí ji nepodpoří a muži nedá jasně najevo, že jeho chování je nepřípustné. To má nepříznivý dopad na každou z nás. „Ženy se tak vlastně učí, že s tím nemůžou nic dělat, že nemá smysl se ozývat, což se negativně projeví i v mnohem horších situacích, kdy už jde o fyzické násilí,“poukazuje na důsledky takového společenského nastavení Pavel Houdek. Brzy získáme dojem, že sexuální obtěžování je vlastně v pořádku, že je to něco, co tady vždycky bylo a bude a nedá se s ním nic dělat. „Ženy se při kurzech sebeobrany diví, že se mohou proti obtěžování ozvat, že můžou na pachatele zvýšit hlas, zakřičet na něj. Od dětství totiž slyší, že zvyšovat hlas se nemá, že to dělají hysterky. Křik přitom pachatele odradí, jenže žena je naučená být zticha, což je pro něj signál, že může dělat to, co chce,“říká Houdek. NECHCEME PUNC POTÍŽISTEK Když odborníci Sociologického ústavu Akademie věd v letech 2008 a 2009 na jedné z fakult české vysoké školy zkoumali, jestli se vysokoško-

láci stávají terčem sexuálního obtěžování ze strany učitelů, vyšly jim znepokojující výsledky. Nevhodné narážky zažily dvě třetiny studentů, desetina z nich uvedla, že je pedagogové dokonce osahávali nebo jim za sex nabízeli nějaké výhody. Výzkum se dělal jen na jedné škole, ale odborníci odhadují, že jinde to není lepší. Málokdy se však oběť ozve a viník je potrestán. „V těchto případech často nastupuje důkazní nouze a spíš se věří kantorovi, protože je to přece vážený akademický pracovník. Navíc když se ozvete, v sázce je hodně – roky učení, spousta času, peněz, nemožnost dál studovat, budoucnost bez vzdělání. Většina proto mlčí,“vysvětluje Pavel Houdek.

V podobně obtížné situaci se ocitají ženy i muži, kteří řeší obtěžování na pracovišti. „Často proti sobě stojí tvrzení proti tvrzení. Není jednoduché zveřejnit informaci o tom, že ženu obtěžoval šéf v práci nebo vlivný člověk, který má zpravidla vyšší hodnověrnost a takové jednání popírá nebo bagatelizuje. Z oznamovatelky snadno ‚udělá‘ potížistku, přecitlivělou hysterku nebo provokatérku,“uvádí Petra Vitoušová z Bílého kruhu bezpečí. Zaměstnavatelům chybějí nástroje, jak prokázat, co je pravda, šetření podobných oznámení je pro ně nepříjemné. „Nezřídka je to oběť, kdo raději z pracoviště odejde, protože ji zveřejnění v očích zaměstnavatele poškodí. I to je důvod, proč oběti obtěžování mlčí,“dodává Petra Vitoušová. ŘEŠENÍ EXISTUJE Zákonné mantinely, jak eliminovat a potírat sexuální obtěžování, u nás sice existují, potíž je spíš ve vnímání a nastavení společnosti, jak na problematiku nahlíží a jak důsledně odhalené případy řeší. Zatím naše postoje nahrávají víc pachatelům než obětem. Jak z toho tedy ven?

Začít můžeme třeba tím, že sexuálně obtěžované ženy vyslechneme, nebudeme jejich výpovědi zlehčovat ani je stavět do role viníků. Těmi jsou vždy pachatelé. Hodně se dá změnit už při výchově dětí. Vynucená pusa v první třídě sice může působit komicky, osahávání dospívajících dívek v pubertě jako přirozený vývoj každého kluka, ale přehlížením se obě pohlaví učí, že je takové chování v pořádku. Je proto důležité dětem říkat, co a proč smějí, a co už je nepřijatelné. „Především my muži bychom měli proti obtěžování žen veřejně vystupovat. Třeba tím, že se ohradíme proti sexistickým řečem v šatně po fotbale, byť za cenu toho, že v první fázi budeme za hlupáky, kteří kazí legraci, ale při troše štěstí se klima postupně změní,“uvažuje Pavel Houdek.

A co s obligátním argumentem, že si muži nejsou jistí, co ženy považují za slušné vychování a co za obtěžování? Většina z nich si hranici dobře uvědomuje, ale pro jistotu – pánové, ještě žádný z vás nestanul před soudem kvůli tomu, že ženě otevřel dveře. Když však podobný čin doplníte plácnutím po zadku a oplzlým komentářem, už to obtěžování je.