JAK TO BYLO SE SVATOU LEGENDOU?
Svatý Martin přijede na bílém koni! Ale kdo to vůbec byl, ten tajemný muž, ke kterému se vztahuje chutné jídlo, svěží pití a první zimní příkrov? Byl to člověk z masa a kostí, nebo jen legenda?
Martin dostal jméno podle boha války Marta, ale i když byl důstojníkem římského vojska, krvavé vřavy nenáviděl.
Mladý a ztepilý římský jezdec jménem Martin jede galskou krajinou ke své posádce. V Amiens se mu do cesty připlete žebrák, ale jezdec ho neodstrčí, jak bývalo zvykem. Chce mu pomoci, ale nemá ani peníze, ani jídlo, které by chudákovi dal. Všiml si však, že polonahý muž se chvěje chladem. Nezaváhal ani chvíli, tasil meč a rozťal jím svůj široký důstojnický plášť. Jednu polovinu věnoval chuďasovi, druhou si nechal. Která z nich je dodnes cennou relikvií v pařížském královském paláci, se neví. Je to ale důkaz, že Martin není legenda, nýbrž skutečná historická postava.
VOJÁK, KTERÝ NERAD VÁLČÍ
Kde se ale vzal daleko od Říma a jak to, že žebráka hrubě neodbyl, jak by to udělala většina jeho druhů?
Martinův otec byl důstojníkem římských legií a sloužil v Panonii, dnešním Maďarsku. Zde jej okouzlila krásná místní dívka a v roce 316 (nebo 317 – zde se prameny rozcházejí) se jim narodil syn, který dostal jméno podle boha války Marta. Měl pokračovat v otcových šlépějích, proto se rodina odstěhovala do Pavie (dnes území Itálie), kde se měl malý Martin vzdělávat. V patnácti letech nastoupil k vojsku a zřejmě byl dobrým vojákem, protože si nakonec vysloužil důstojnické ostruhy. Jenže válečné vřavy ho vůbec nelákaly. V Pavii se totiž seznámil s křesťanstvím, které jej ovlivnilo natolik, že k podřízeným i otrokům se choval jako k bratrům a snil o tom, že krvavé války jednou pominou a člověk už nikdy proti druhému nezvedne meč.
Svoji touhu pomáhat lidem a neslučitelnost s dosavadním životem si Martin uvědomil právě po oné příhodě s žebrákem v zimě roku 335. Okamžitě chtěl ze služby odejít, ale měl smůlu, že posádku zrovna napadli barbaři. Voják nechtěl být nařčen ze zbabělosti, a tak se postavil do čela své setniny. Vymínil si však, že půjde beze zbraně, aby neprolil lidskou krev. Traduje se, že místo meče třímal v ruce kříž, před kterým houfy barbarů složily zbraně. Ale to už je opravdu legenda.
Po bitvě s barbary Martin odešel od vojska a zamířil do Poitiers, kde tamní biskup Hilarius rád přijal mladíka, jenž se proslavil láskou k lidem a Bohu i soucítěním s chudými. Pomohl mu v dalším vzdělání a přivedl jej k nižšímu vysvěcení. Martin se vydal zpět do Panonie, kde šířil křesťanství. Později se vrátil do Galie, žil skromně jako poustevník, zakládal kláštery a bojoval proti pohanům. Třeba i tím, že dal vykácet několik kilometrů posvátných megalitických řad v Bretani, jak se