Proč se Američané tolik střílejí?

Problém je v americké hlavě, ne hlavni, tedy v prostém faktu, že Američané jsou nejvyzbrojenějším národem světa, jak se to na první pohled nabízí.

SAN ANTONIO Amerika zaznamenala další střelecký rekord – největší texaský masakr, což jako obvykle přitopí svár, jestli za to může americká kultura zbraní.

Ale možná se problém skrývá v americké hlavě, ne v prostém faktu, že Američané jsou nejvyzbrojenějším národem světa. Je tady totiž záhada. Také Švýcaři, Finové či například Srbové jsou vyzbrojeni po zuby. Ale masové střílečky tam mají velmi zřídka.

Rozhodně se nedá říci, že by drželi s USA krok, ani kdybychom zavedli koeficient masových střeleb na milion obyvatel.

Naschvál, proč zrovna v USA tak často napadá lidi, že by mohli vzít zbraň a vystřílet kostel jako nyní v Texasu nebo koncert jako před měsícem v Las Vegas? Tedy postřílet lidi, které v životě neviděli?

V Americe se něco dlouhodobě děje. Nedělní střelba v texaském kostele znamená, že pět z největších střeleckých masakrů moderní americké historie se odehrálo během posledních deseti let.

Zatímco v zemi klesá kriminalita, počet tragédií podobných té texaské naopak stoupá.

Když vezmete všechna masová střílení na světě, v USA se jich děje téměř třetina. Přesto, že Američané tvoří jen pět procent světové populace.

Nabízí se zbrklá zkratka: je to tím, že žádný národ není tak ozbrojený. Ale to není tak úplně pravda. Amerika má sice nejvíc zbraní na hlavu – některé statistiky říkají, že je to 101 zbraní na sto lidí, ty věrohodnější uvádějí o něco nižší číslo 89, ale tyhle počty zkreslují situaci.

Ve skutečnosti je počet vlastníků zbraní mnohem nižší, protože když je někdo má rád nebo věří, že je potřebuje, nezůstane obvykle u jedné. Vrah z Las Vegas, Stephen Paddock, jich měl 42. A tak úřední statistiky říkají, že pouhá tři procenta Američanů vlastní polovinu všech střelných zbraní, co jich v USA je.

Amerika se tak, pokud jde o rozšíření zbraní mezi lidmi, dostává spíše na úroveň Švýcarska, kde mají muži vojenskou zbraň doma, nebo loveckého Finska.

A ještě jedna věc: i v zemích, kde se hodně vraždí střelnými zbraněmi, jako jsou Honduras, Venezuela či Mexiko, jsou případy masových střeleb výjimečné.

Ty tudíž vypadají jako americký fenomén. Zatímco jinde jsou výjimkou, v USA jsou pravidlem.

Nejsnazší vysvětlení zní, že američtí střelci byli na hlavu (ale ne všichni, například Paddock byl zřejmě normální). Včera to řekl o střelci z Texasu například Donald Trump. Ale i to je jen výsek pravdy.

Mnozí masoví střelci měli skutečně duševní problémy, což lze prokázat. Ale to by znamenalo, že USA mají větší výskyt psychopatů.

Tak to asi nebude, i když kvůli tlaku reklamy, posedlosti životním stylem a tradicí polehávání na gaučích psychoanalytiků je opravdu snazší přesvědčit Američany, že mají duševní potíže. Jestli je to pravda, je však hodně diskutabilní. Například pokud jde o míru sebevražd, která může sloužit jako ukazatel deprese, ani se nepřibližují světové špičce. Problém je podle expertů jinde. Američané jsou pod tlakem, aby dosáhli úspěchu. To je měřítko jejich života. To, že na úspěch nedosáhnou, je může zlomit. Selhání si kompenzují pomstou svému okolí a je jim jedno, že zabití lidé s jejich životním neúspěchem nemají nic nebo téměř nic společného. Texaský střelec vystřílel kostel jen proto, že tam chodili příbuzní bývalé ženy.

K tomu se přidávají dva typické americké fenomény. Zaprvé, proslulost je synonymem úspěchu. Zadruhé, proslulost splývá s nechvalnou proslulostí: proto mohou být americkými hrdiny Jesse James či Bonnie a Clyde nebo gangster Dillinger. Nečekaně dobře to ukázala česká komedie Čtyři vraždy stačí, drahoušku, kde ňouma George Camel získá respekt a obdiv až ve chvíli, kdy ho omylem začali pokládat za masového vraha.

Roli hraje i další výrazná americká vlastnost, nebo to aspoň psychologové tvrdí. Je to kultura amerického individualismu. V Evropě jsou sociální vztahy provázanější a užší. Když je někdo zralý na vykolejení, okolí to vidí a může zasáhnout. V USA je žádoucí nechávat lidi na pokoji, neobtěžovat zájmem.

Pokud si člověk v takové situaci může snadno opatřit zbraň nebo už má dávno doma malou zbrojnici, tím hůř.