Nejvíce daní neuniká do daňových rájů, ale na DPH
Věci kolem daňových rájů se začínají měnit v momentě, kdy přijde velký politický tlak, říká Milena Hrdinková, ředitelka kanceláře ministerstva financí, která se specializuje na oblast mezinárodního zdaňování. Aktuálně vede sekci mezinárodní vztahy a jako zástupce Česka dnes v Bruselu v Ecofinu, Radě pro hospodářské a finanční věci, bude mimo jiné diskutovat o kauze Paradise Papers.
Co říkáte kauze Paradise Papers, která informuje o tom, kdo měl peníze ukryté v daňových rájích?
Její význam v reálném životě převažuje v nedaňové oblasti. Je i mnoho jiných důvodů, proč skrývat majetek, než nechuť platit daně. Kromě toho daňová spolupráce v posledních letech opravdu pokročila a s řadou takzvaných daňových rájů máme smluvně zajištěnou automatickou výměnu daňových informací. Zajímavé je však načasování „paradise leak“. EU zrovna dokončuje společný seznam nespolupracujících jurisdikcí v daňové oblasti a dá se očekávat, že pro státy bude obtížné ho neodsouhlasit, pokud bude na stole konkrétní kauza.
Jak velký problém má Česko s odléváním firemních zisků do zahraničí?
Bavíme se o tom, jestli má stát dostatečně pod kontrolou, kolik velké firmy platí na dani z příjmů, nebo jestli je ta kontrola plně na straně společností. V Česku je výnosnost korporátní daně v porovnání s ostatními státy EU nebo státy Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) velmi dobrá. Její podíl na celkových daňových příjmech představuje v posledních pěti letech stabilně okolo 10 procent. Řada států EU i OECD přitom nevybere ani pět.
Některé politické strany před volbami volaly po zastavení odlivu dividend do zahraničí. Je to v Česku problém?
Podle mého názoru menší, než někteří politici naznačují. Tradičně se zaměřujeme na přitahování zahraničního kapitálu a jsme v tom úspěšní. Každý, kdo v tom chce být úspěšný, musí investorům zajistit bezproblémovou repatriaci zisku formou dividend. Jsme také součástí vnitřního trhu EU, kde se kapitál musí pohybovat volně. Pokud chceme zlepšit bilanci dividend vyplacených do ČR a mimo ČR, není řešením více zdanit zahraniční investory, ale vytvořit takové podmínky pro podnikatele, aby rostli, měli chuť investovat do zahraničí a hlavně se vracet domů a platit daně.
Řada velkých českých firem má mateřskou společnost v Nizozemsku nebo jiném evropském „daňovém ráji“. Znamená to, že šidí na daních?
To určitě ne. Nizozemsko je typický příklad státu, kterému se povedlo vytvořit přátelské, ideální podmínky pro byznysy, které mají chuť růst, investovat do zahraničí a vracejí se domů. Nebudu zastírat, že v Nizozemsku, Lucembursku, Irsku či Belgii jsou daňová schémata na hranici škodlivé daňové soutěže, která zvýhodňují určité skupiny podnikatelů. Mnoho z nich nicméně v posledních deseti letech muselo být zrušeno nebo výrazně omezeno. Žádný ze států EU dnes není možné označovat za daňový ráj, protože se všechny hlásí k obecným standardům odsouhlaseným v OECD a EU.
Na zvýhodněná daňová schémata upozornila v roce 2014 kauza Lux Leaks. Do jaké míry se to děje nadále?
Podstatně méně než v minulosti. Úsilí států, zejména v EU, které tato schémata nemají, aby i jinde zmizela, je velké. Na začátku října například Evropská komise zažalovala Irsko, které mělo již v lednu 2017 dodatečně vybrat od společnosti Apple 13 miliard eur. V tom rozsahu podle Komise Irsko poskytlo nepovolenou státní podporu v podobě daňové výhody. Belgie musela v roce 2016 ze stejného důvodu zrušit speciální daňové schéma pro 35 nadnárodních společností a dovybrat od nich přes 500 milionů eur (např. Starbucks, pozn. red.).
je horní odhad ročních úniků na DPH u přeshraničních transakcí firem. Je tu snaha některých velkých států o „spravedlivější“přerozdělení výnosu korporátní daně v Evropě.
Proč začalo nízké zdanění Applu v Irsku Evropskou komisi zajímat až teď?
Na reformu korporátní daně začal vznikat velký politický tlak. Soudní dvůr EU rozhodl už před mnoha lety, že poskytnutí výhody v daňové oblasti konkrétní společnosti je třeba chápat jako veřejnou podporu, takže pokud neplní stanovené podmínky, je nepřípustná.
Je z právního hlediska vůbec možné od firmy chtít, aby zpětně doplatila daně, když jí finanční úřad do té doby nic nevytkl?
Pravidla o veřejné podpoře platí od počátku fungování EU, všichni o tom věděli. Jak dopadnou odvolání proti soudním rozhodnutím, která řada společností podala, si netroufám odhadovat.
Firmy, které dělají byznys přes internet, jako třeba Google,
Evropská komise se tématem vyvádění peněz přes hranice začala zabývat v době ekonomické krize v roce 2009. Do povědomí veřejnosti se téma dostalo po kauze Panama Papers v roce 2015. Příkladem v Česku může být známá kauza pražského dopravního podniku. Z každé prodané jízdenky šla přes firmu Neograph, zajišťující
Daňové ráje nejsou, co bývaly. Daně unikají uvnitř EU, protože některé státy používají zvýhodněná daňová schémata. EU proti tomu brojí
daně ze zisku neplatí tam, kde vydělávají, ale v zemích, kde mají sídlo nebo takzvanou stálou provozovnu. Kam úsilí EU v této oblasti směřuje?
Výrobky a služby velkých digitálních společností, jako je Apple, Google či Amazon, si kupují lidé a firmy po celé Unii. Některé státy, zejména Francie, Německo a Španělsko, chtějí posunout daň z příjmů více do státu spotřeby prodávaného zboží. Komise mluví o potenciální dani z digitálního byznysu, například jako velmi nízké procento z obratu nebo srážková daň z digitálních transakcí.
K největším daňovým únikům dochází u DPH, a to u nás i v EU. Jaký je proti tomu recept?
Evropská komise má ambiciózní plán schválit v horizontu několika let takzvaný definitivní systém v oblasti DPH. Navrhuje, aby se DPH odváděla i při prodeji zboží a služeb z jednoho státu EU do druhého. Dnes jsou tyto transakce od DPH osvobozené, což je slabé místo z hlediska karuselových podvodů.
Komise navrhuje, aby se platba daně i nárok na odpočet uskutečnily jen u jednoho finančního úřadu, i když jde o DPH ve dvou různých státech. Pro byznysy by to bylo velmi komfortní, ale v praxi by to zdaleka nebylo tak jednoduché. Daň dnes vybírá v Unii osmadvacet finančních správ a musely by se spoléhat jedna na druhou. Německou daň by třeba vybíral řecký finanční úřad. Německo má velmi dobře fungující finanční správu a přenos kompetencí ve výběru DPH na jiný stát je pro ně těžko představitelný.
Česko se snaží už tři roky prosadit v EU opačný systém – osvobození od DPH v průběhu obchodního řetězce a její výběr až na konci, při prodeji konečnému zákazníkovi (jde o takzvanou přenesenou daňovou povinnost, reverse charge). Proč by takový systém měl být lepší?
DPH by se přestala vybírat po malých kouscích (a ztrácet, pozn.red.) v řetězci. Díky digitálním technologiím, systému kontrolního hlášení a EET jsme schopni transakci celou dobu elektronicky sledovat, takže eliminujeme nebezpečí, že nám daň někdo ukradne na konci. Uměli bychom dosahovat lepších výsledků než dnes.
Byl by takový systém zcela bez úniků na DPH?
Daň, které by se nedalo vyhnout, neexistuje. Každá má svůj typ úniku. Počítá s tím i daňová teorie a řada akademiků je toho názoru, že pokud únik nepřesahuje desetinu výnosu daně, je výběr úspěšný. My na DPH ztrácíme aktuálně 16 procent a zlepšuje se to. V roce 2013 byla mezera ve výběru DPH skoro pětina.