Mečiar, Jakeš, Babiš. Herci bez honoráře

Procenta Mirky Spáčilové, redaktorky MF DNES

Jak vypadá asi největší možný trapas filmového diváka letošního podzimu? Když si u pokladny kina poplete Mildu s Miladou.

Protože Milda přináší dokumentární portrét někdejšího generálního tajemníka strany, nezlomného skalního komunisty Miloše Jakeše, kdežto Milada se jmenuje hraný životopis Milady Horákové, naopak nezlomné demokratky, kterou zrovna komunisté dali po vykonstruovaném procesu popravit.

Nechme teď stranou smutný paradox, že Milda se po čistě filmařské stránce povedl viditelně lépe a že na Miladu přišlo za první víkend do kin jen 26 tisíc diváků.

Příznačné je, že obecně se filmy o politických postavách v poslední době vyrábějí jako na běžícím pásu. Zejména dokumenty, které mají jednu velkou výhodu: účinkují v nich totiž slavné tváře vesměs bez nároku na herecký honorář. Nedávný festival v Jihlavě by mohl vyprávět.

Právě tam se poprvé veřejně hrál třeba Milda, ve kterém Miloš Jakeš vyrovnaně vypráví o své lásce k Severní Koreji a ke švestkovým knedlíkům. Ale na programu se ocitl také Mečiar čili portrét slovenského státníka Vladimíra Mečiara, jenž v důchodu neméně pokojně opéká buřty. Dále se přidal nevinně znějící Selský rozum, což je snímek pranýřující Andreje Babiše, kterého už před dvěma lety dokumentaristé protáhli Matrixem AB; tentokrát to schytává za stav našeho zemědělství.

Ale proč se držet pouze na zatuchlé domácí půdě? Francouzi se podívali do zákulisí volební kampaně nynějšího prezidenta ve snímku Kandidát: Vzestup Emmanuela Macrona. Také Amerika má pro osazenstvo svého Bílého domu jízlivou slabost, pro to minulé v Show Ronalda Reagana, pro to současné v Trumpotách.

A jelikož se letos nachomýtlo kulaté výročí bolševické revoluce, nesměl pochopitelně chybět Lenin, ale ani Stalin, byť schovaný pod titulem Zeď, líčícím jeho nebezpečně sílící novodobý kult.

Kdo by tohle všechno během pár festivalových dní absolvoval, musel by propadnout nejhrubšímu cynismu, popřípadě si právem zažádat o post vedoucího týmu kočovných televizních politologů.

Ovšem pozor, výročí střídá výročí, příští rok se slaví jednak sto let vzniku Československa, jednak padesát let od sovětské invaze, tudíž se dá čekat, že z politických lekcí nevyjdeme. Ostatně sám stát vydá na připomínku obou dat, k nimž se přiřadí ještě pětadvacetiletí samostatné České republiky, na 400 milionů korun a nejvíce projektů, přes šedesát, plánují organizace spadající pod ministerstvo kultury.

Kinematografie má vlastní zdroje. Pokud jde o hrané filmy, na počest 28. října 1918 už se točí Rašín, příběh prvního ministra financí. Režie: Jiří Svoboda, tvůrce třídílného Jana Husa.

K jubileu srpnové okupace z roku 1968 zase vzniká Jan Palach. Režie: Robert Sedláček, tvůrce Českého století.

Únorový puč roku 1948 se chválabohu snad už oslavovat nebude, ale na jeho aktéry pozve Toman, málo známý a zajímavě nejednoznačný osud šéfa zahraniční rozvědky, kolem kterého se na plátně vyskytují soudruzi Gottwald, Slánský, Reicin.

Také se tu vyšetřuje smrt Jana Masaryka, který sice „svůj“film Masaryk dostal již loni k výročí narození, ale příští rok uplyne sedmdesát let od jeho smrti. Že by důvod k obnovené premiéře? Raději ne. Za celý zástup účelově vyráběných filmových poct by totiž vydal jeden opravdu silný snímek, natočený bez ohledu na výroční kampaně, zakázky a pocty.

Jenže to je právě umění.