Co se stalo, když Fin čekal na pražské pavlači
Jméno spisovatele Penttiho Saarikoskiho (1937–1983) zná v Čechách asi málokdo. A přitom byl tenhle Fin v 60. a 70. letech doma i za hranicemi hvězdou jako u nás třeba Milan Kundera. V češtině mu právě vyšla próza Čas v Praze. Od svého vzniku před půlstoletím vůbec nezestárla.
Kafka, Ginsberg, Kundera
Knížka je to drobná formátem, ale jinak nabitá k prasknutí. Nejen literaturou, taky životem. Saarikoski žil rychle a zemřel mladý. Neodpíral si žádnou neřest. S morálkou si moc netykal. Víno, ženy, zpěv ale střídal s intenzivní prací. Psal básně, prózu, překládal; třeba Homérovu Odysseu a Joyceova Odyssea. A cestoval. Na přelomu let 1966 a 1967 pobyl dva měsíce v hlavním městě tehdejšího Československa. Na Újezdě, u Kinského zahrady, měl od známého půjčený byt: společný záchod na pavlači, rozbitá kamna, nefungující elektřina. Nic moc. Jenže co scházelo doma, nechybělo venku: Pražské jaro bylo za rohem.
Jako z červené knihovny
Allen Ginsberg se stal rok předtím králem majálesu. Kundera napsal svůj fenomenální Žert. Znovu se smělo mluvit o Franzi Kafkovi. S Ginsbergem měl Saarikoski společný lidský živel, s Kunderou přemýšlivost, s Kafkou pak úzkosti a existenciální samotu.
Čas v Praze však není kniha vyprávějící o metropoli nad Vltavou, o tehdejší společenské a kulturní obrodě. Není to ani reportáž, ani deník. Je to kniha-čekání. Saarikoski jel do Prahy na rande, setkat se se svou milou, východoněmeckou básnířkou Sarou Kirschovou (1935–2013). Dlouho čekal, krátce se setkali pár dní před Štědrým dnem – a pak si už jen přes nepropustnou železnou oponu posílali dopisy. Příběh jak z červené knihovny. Jenže Saarikoski zvládl daleko víc. Kniha je jeho portrétem: expresivní, dramatickou črtou jednoho rozervance, na první pohled uzavřeného, nepřátelského člověka, po lahvi vína nebo pár pivech ovšem zpěvného a bodrého kumpána, zamilovaného do celého světa.
Všecko je jako dřív
V textu se mísí útržky reality, vzpomínky, sny, načaté úvahy. Je to pestrá koláž, kde jedna věta mnohdy nenavazuje na druhou. Je to hra autora se čtenářem i se sebou samým, próza napsaná v tradici moderny nebo avantgardy. Formálně atraktivní, provokativní – a obsahově zneklidňující. Podobně jako jeho první titul v češtině, Dopis pro mou ženu (2016), psaný z irského Dublinu. Saarikoski byl vrstevnatý, komplikovaný tvůrčí typ.
Navenek možná zábavný opilec typu Charlese Bukowského, uvnitř však zmíněný Kafka. Jeho myšlení se v knize chová jako divoké zvíře v kleci. Těká, vrhá se všemi směry. Autor jednou vykrouží komický obrázek, jindy existenciální tragédii. Chvíli zpytuje svědomí, chvíli se kochá ženskou krásou. Hledá pořád nové podněty, aby unikl vesmírné prázdnotě. Přesto si na konci Času v Praze zapsal: „Přijel jsem sem, abych zjistil, že všecko je jako dřív.“Poznání možná tragické pro Saarikoskiho, ale rozhodně ne pro jeho velkou literaturu a čtenáře.