ROZVOD: ABY DĚTI TRPĚLY CO NEJMÉNĚ
Soudy začínají pracovat s moderní psychologií
Když Michaela Řezníčková, předsedkyně Okresního soudu v Tachově, otevřela loni na jaře jeden z opatrovnických spisů, zhrozila se. Během prvního roku si soud s rozvádějícími se rodiči pouze dopisoval a vyzýval je k odstranění formálních nedostatků. Následovaly znalecké posudky, které posuzovaly rodičovské kompetence. Rozhodnuto nebylo ani po třech letech. „Pokud dítě, obzvlášť když je malé, tři roky nevidí rodiče, je to, jako by ho vůbec nemělo. Vztah už neexistuje,“varuje Michaela Řezníčková. Předsedkyní soudu se stala loni v dubnu a záhy měla jasno, v jaké oblasti by ráda dosáhla výrazného zlepšení.
Zhruba v té době se dozvěděla, že se u Okresního soudu v Novém Jičíně přistupuje k nové praxi, inspirované postupem uplatňovaným v německém městečku Cochem. Řezníčková se proto rozhodla pro vytvoření zvláštního opatrovnického oddělení, které se bude zásadami takzvané cochemské praxe řídit. K iniciativě soudu se přidal i orgán sociálně-právní ochrany dětí (OSPOD), nezávislí odborníci i poskytovatelé sociálních služeb. „Nyní jsme ve fázi, že více než 95 procent opatrovnických sporů týkajících se výchovy a výživy končí dohodou,“pochvaluje si Michaela Řezníčková a dodává, že se zřejmě snižuje i počet případů, v nichž se rodiče na soud v opatrovnických otázkách obracejí.
Jak se u vás rozhodování v opatrovnických případech změnilo?
Zásadní změnou je, že uplatňujeme principy cochemského systému, který posiluje edukační roli a snaží se vést rodiče k převzetí rodičovské role a k tomu, aby uzavřeli dohodu, která je, pokud není v rodině nějaká patologie, to nejlepší pro jejich dítě. Oba rodiče jsou pro dítě stejně důležití, potřebuje pro svůj život oba. Podle moderních psychologických poznatků nejvíce trpí děti, které přijdou o jednoho z rodičů. U nich se zvyšuje pravděpodobnost kriminálního chování v dospělosti, hrozí u nich promiskuitní chování, neschopnost založit vlastní rodinu. Naopak se ukazuje, že na budoucnost dětí nemá vliv způsob uspořádání soužití, tedy například to, zda je dítě ve střídavé péči. Podstatné je, aby dítě o žádného z rodičů nepřišlo.
Jak toho chcete dosáhnout?
Důležité je, aby rodiče pochopili, že i když se jako partneři rozcházejí, rodiči zůstávají. Je absurdní, aby soud v takové situaci hodnotil, kdo z nich je lepším rodičem. Každý dítěti dává jinou část své osobnosti, dítě ale potřebuje oba. To se snažíme rodičům vysvětlovat a snažíme se je vést k tomu, aby uzavřeli dohodu. Dohoda, kterou si vytvoří oni sami, je pro ně závaznější, než když je jim zvnějšku vnucena.
Taková věc se snadno řekne, ale hůře udělá.
Kvůli tomu jsme se rozhodli změnit celý zaběhnutý systém. V minulosti byla praxe taková, že když rodič kontaktoval OSPOD, sepsali společně nějaký návrh a až poté se přizval druhý rodič. Ten se mohl automaticky cítit znevýhodněný, mohl mít pocit, že už se na něj jeho bývalý partner se sociálním pracovníkem domluvili a on je v opozici. To se v našem systému odstranilo. Ať rodič kontaktuje náš soud, nebo OSPOD, vždy žádáme, aby první schůzka byla společná. Chceme, aby si rodiče vyslechli ty samé informace ve stejnou dobu. Zároveň působíme edukativně, snažíme se jim především vysvětlit, co obnáší jejich rodičovská role.
Jaké jsou reakce rodičů? „Platí“to na ně?
Rozumní rodiče se dohodnou už na první schůzce na OSPOD. Samozřejmě je důležité opravdu vše na začátku vysvětlit, a to i se všemi důsledky, které to bude mít, pokud nebudou spolupracovat. V takovém případě mohou být jejich kompetence v rodičovském konfliktu hodnoceny hůře.
Je nutné, aby rodiče, kteří se dohodnou už na OSPOD, chodili ještě k soudu?
De facto by jich poměrně velká část k soudu vůbec nemusela. Stává se, že se rodiče nedohodnou hned na první schůzce, ale během několika dní se rozmyslí. Úřady práce i přesto vyžadují rozsudek soudu, dohodu rodičů neschválenou soudem neberou jako relevantní podklad pro určení výše příjmů při posouzení nároku na dávky. V praxi tak mohou rodiče přijít k soudu s dohodou, kterou potřebují jen schválit. To bychom ještě nějakým způsobem rádi změnili.
Jak?
To je bohužel spíše v gesci zákonodárce, zcela jistě se v rámci týmu pokusíme apelovat na místně příslušný úřad práce, ale jednalo by se jen o apel na dobrou vůli úřadu.
Musí být všechna soudní jednání s rodiči stejně formální?
V Novém Jičíně používají už takzvané „jiné soudní roky“. To jsou méně formální jednání, v nichž se používá i jiná místnost než soudní síň, například má kulatý stůl, což má výrazný psychologický dopad. Soudce bez taláru rodičům neformálně všechno vysvětlí, sdělí jim vše podstatné. My zatím používáme jen soudní jednání. Jiné soudní roky bychom nechtěli používat standardně, ale mohla by to být další možnost pro soudce, jak lépe edukovat a působit na rodiče.
Předpokládám, že ne všechny rodiče se k dohodě podaří přimět.
Vždycky se najde pár procent lidí, kteří se dohodnout nechtějí. Z nějakých důvodů chtějí v konfliktu zůstat. V takových případech doporučujeme určitý postup, spolupracujeme s nezávislými odborníky, konkrétně s obecně prospěšnou společností Kotec. Ti pracují na otevření služby mediace (způsob pokojného řešení sporů a konfliktů, jehož cílem je dohoda, pozn. red.). Spolupracujeme také s psycholožkou, která v případě, že nezabere mediace, nabízí terapii. V této oblasti má velké zkušenosti a v některých případech je opravdu jediná, která je schopná přivést rodiče k dohodě. Pokud se rodiče dostaví k soudu, nestává se, že bychom museli rozhodnout autoritativně my.
Jak se dá předejít tomu, aby se rodiče u soudu vzájemně očerňovali a uráželi?
To záleží do značné míry i na soudci. Ten by měl být schopen rodičům vysvětlit, že tím ničemu nepomohou. Měl by je přesvědčit, že je třeba se dívat do budoucnosti a neřešit to, co bylo v minulosti, co se mezi partnery odehrálo. Měl by jim vysvětlit, že je namísto toho třeba vyřešit, co bude s jejich dítětem.
Máte stanovenou lhůtu, během níž chcete k vyřešení sporu dospět?
Dítě potřebuje novou jistotu co nejdříve. Když se mu hroutí svět a jeho rodiče se rozcházejí, potřebuje co nejdřív vědět, že je oba bude mít i v budoucnu a jak to bude fungovat. Snažíme se tedy o co nejrychlejší řešení věci. Naším cílem je nařídit jednání do jednoho měsíce od podání návrhu, zatím ale narážíme na technické a personální obtíže. Psychologové doporučují poskytnout dítěti jistotu do půl roku, nově i zákonná úprava takovou povinnost soudu stanoví. V případě uplatnění mediace či terapie je však třeba někdy i delší působení na rodiče, přesně stanovenou hranici tedy nemáme. Obrovskou výhodou je, že díky úzké spolupráci s psycholožkou můžeme okamžitě nabízet konkrétní termíny. Jednotlivé kroky na sebe navazují a měly by dovést rodiče k tomu, že je v zájmu dítěte se dohodnout.
Kolik takových případů měsíčně řešíte?
Liší se to měsíc od měsíce. V září se začátkem školního roku jich bývá zpravidla více, letos jich bylo necelých 60. To je méně než v minulosti, což už může být důsledek zaváděných změn. Jedná se ale o všechny opatrovnické věci, například i o ústavní výchovy nebo pěstounskou péči. Rozhodně se nejedná pouze o návrhy o výchově a výživě.
Mezi soudy patříte v tomto ohledu mezi průkopníky. Zatím se takzvaná cochemská praxe uplatňuje maximálně u desítky z nich. Napadá vás nějaký argument pro ty, kteří váhají?
Považuji za naprosto zbytečné, aby OSPOD zjišťoval, kolik mají rodiče doma postelí nebo zda mají v lednici jogurty. Pokud se rodiče o dítě dokázali doteď postarat, dokážou to i v budoucnu. Je zbytečné na to plýtvat energií. Namísto toho se OSPOD může zaměřit na rodiny, v nichž dochází k nějaké patologii – děti nechodí do školy, dochází tam k výchovným problémům nebo je jeden z rodičů drogově závislý. Přijde mi zbytečné plýtvat silami tam, kde je jediný problém v tom, že se rodiče nejsou schopni dohodnout.
Je pro soudy takzvaná cochemská praxe náročnější?
Jak se to vezme. V minulosti zabrala stání případů týkajících se opatrovnictví třeba 30 minut, často se při nich ani nic neprojednalo. Dnes potřebuje takový čas soudce pouze na avizovanou dohodu, jinak má na dopoledne naplánované jedno jednání, probrat veškeré záležitosti zabere déle. Časově a psychicky to tedy náročnější je, na druhou stranu odpadá zajišťování důkazů nebo nutnost vypracovat dvacetistránkové rozsudky. Navíc jsou stání sice delší, ale je jich výrazně méně.
A je takový postup opravdu šetrnější pro dítě?
Ano, a to je hlavní. My bychom z hlediska výchovy společnosti měli brát v úvahu i to, kolik manželství se dnes rozpadá. Nemůžeme čekat, že děti, které budou poškozené konfliktem rodičů, budou samy v dospělosti postupovat správně. Vytváříme si tak generaci, která bude mít ještě větší problém. A s tím je třeba něco začít dělat.