Hektický listopad a trocha historie na mramoru

Jsem jeden z posledních ročníků takzvané generace X. Nebo, chcete-li po česku, Husákových dětí. Narodil jsem se jen pár měsíců předtím, než zemřel Brežněv.

Když (nejen) v Československu padl komunistický režim, bylo mi sedm. Přesto, nebo možná právě proto jsem veškeré změny vnímal. A určitým dětským způsobem i chápal. Sice mám problém si zapamatovat, co jsem dělal minulou sobotu, ale události, od kterých zanedlouho uplyne osmadvacet let, mám stále v živé paměti.

Dětství jsem prožil v obyčejném moravském maloměstě. Slepá ulice, pět nebo šest baráků, obyčejní sousedé. První střet s něčím, čemu se říká politika, jsem zažil v nějakých pěti letech. Na 1. máje jsem ze školky hrdě přinesl československé a sovětské vlaječky a požadoval jejich umístění na okna. Vyhověno mi bylo jen zčásti. Prozatím jsem se musel spokojit s vysvětlením, že ty sovětské nejsou tak hezké. Tak jsem si s nimi alespoň vyzdobil pokojíček.

Když jsem začal chodit do školy, z většiny spolužáků se staly jiskřičky. Mě na úvodní schůzku nepozvali. Po důvodu jsem nepátral, ani mě to nenapadlo, byl jsem rád, že můžu jít po obědě domů.

Měl jsem tehdy dovoleno dívat se s rodiči na Televizní noviny a chodit spát až po nich. Dvakrát týdně dokonce ještě později, to když na dvojce dávali Život v přírodě. A tehdy jsem možná nejrazantněji na vlastní kůži pocítil změnu. U zpráv se totiž obvykle klábosilo, pletlo, jedlo, četlo a já nevím, co ještě, televize prostě byla jen jako kulisa někde v pozadí.

Ten den ale všechno změnil. „Ticho!“zazněl jasný rozkaz, jakmile se na obrazovce objevily první záběry z Národní třídy. Následující půlhodinu rodiče nespustili oči z obrazovky. Následně začaly zvonit telefony, u dveří se střídali přátelé a známí, sousedi debatovali na plácku před domem. I sedmiletý kluk poznal, že se po letech nudy, šedi a poklidného maloměstského života něco děje.

Za den nebo za dva přijel polským fiatem bratranec z Prahy, tehdy vysokoškolák. Byl při tom, když na Národní třídě pořádkové jednotky zmlátily protestující studenty. Nikdo ještě moc nevěděl, co bude, jestli se režim položí, nebo ne, a tak se radši přijel uklidit na venkov. Přivezl velké černobílé fotografie přímo z centra dění. Malého kluka tak chtě nechtě vtáhl do děje.

Bylo to období hektické a radostné, alespoň podle toho, co mi utkvělo v hlavě. Lidé jako by zase měli nějaký cíl, vize, jako by měli proč žít. Jistě, je jasné, že mé vzpomínky ovlivnilo především nejbližší okolí – rodina, známí, škola. Ale ta dobrá nálada byla hmatatelná ještě mnoho měsíců po listopadových událostech.

A my jako malá trdla jsme nechtěli zůstat pozadu. Kdo neměl při sáňkování na bundě připnutou trikoloru, toho jsme nevzali do party. Zaběhlé hry na Rusáky a Němce se změnily na studenty a bílé helmy, přičemž ti starší a silnější, tedy dříve Rusáci, se pasovali do role studentů. To je přece jasné.

Někdy na jaře nám v parku před domem zaparkoval autojeřáb a začal stavět – tedy spíš obnovovat, ale to jsme tehdy netušili – pomník TGM. Na zadní straně mramorového soklu jsou následující řádky: Postaven 1925 Zrušen 1940 Obnoven 1946 Zrušen 1950 Obnoven 1968 Zrušen 1974 Obnoven 1990 Tak snad už nebudou potřeba další letopočty. Stejně by se nevešly.