Ringhofferové
Tvář pražského Smíchova Ringhofferové proměnili k nepoznání. Jejich vagóny či tramvaje se staly legendou.
Skromná dílnička v centru Prahy na Mariánském náměstí, kde se vyráběly například pivovarské pánve. Tak nenápadně se rozjíždělo na počátku 19. století podnikání Josefa Ringhoffera, potomka kovářského tovaryše Františka, který do Prahy dorazil z Uher.
Pro staroměstské sousedy hlučná kovárna představovala nestravitelné sousto. „Ringhofferové odsud proto byli vykázáni,“uvedl generální ředitel Národního technického muzea (NTM) Karel Ksandr.
Josefův syn František II. v roce 1852 proto zakoupil pozemky na Smíchově, tehdejším pražském předměstí. Do dvou let zde vyrostl areál továrny na železniční nákladní vagóny. „Bez Ringhofferů by nebylo Smíchova,“napsal k tomu Michal Novotný z NTM. Roku 1857 se začalo s výrobou lokomotivních tendrů, o šest let později spatřily světlo světa první osobní vozy. A to včetně luxusních salónních, užívaných například císařem Františkem Josefem I., následníkem trůnu Františkem Ferdinandem d'Este, rumunským králem a dalšími tehdejšími VIP klienty. Portfolio společnosti rozšířily také tramvaje.
„Ringhofferka“od počátku náležela k podnikům, které na svou dobu dělníkům nabízely nejen slušné mzdy, ale i další výhody. František Ringhoffer II. založil nemocenskou pokladnu a penzijní fondy ještě v době, kdy to nenařizoval zákon. Továrna vyplácela i věrnostní příspěvky a stavěla zaměstnanecké byty, v nichž v časech největší slávy žilo okolo sedmi set rodin.
Mezi železnicí a pivem
František Ringhoffer II. a jeho podnik nezůstal jen u těžkého průmyslu. Na počátku 70. let 19. století továrník investoval do pivovarnictví. Ve Velkých Popovicích jihovýchodně od Prahy se rozhodl vložit peníze do vybudování nového pivovaru. Již rok po jeho otevření dosáhl výstav nového podniku úctyhodných osmnácti tisíc hektolitrů zlatavého moku.
František Ringhoffer II. se nevyhýbal ani zemské či komunální politice. V českém sněmu poslancoval sedm let, čtyři roky starostoval pražskému Smíchovu. Když v necelých šestapadesáti letech zemřel, nastoupil do čela koncernu v 70. letech 19. století jeho syn František Ringhoffer III. A expanze firmy pokračovala dál. Smíchovská továrna v době, když ji přebíral zmíněný dědic, zaměstnávala 2 200 dělníků. „Stala se jedním z největších podniků v Rakousko-Uhersku,“uvádějí historici. K zakladatelským počinům Ringhofferů náleželo také založení sboru dobrovolných hasičů.
V éře Františka Ringhoffera III. se rozeběhla též produkce technologií pro cukrovary, lihovary, pivovary a mrazírny. Hlavní náplní výroby dál zůstávaly vagóny. Ty šly ze Smíchova za klienty do Belgie, Bulharska, Ruska, Osmanské říše a dalších států. Počet zaměstnanců stoupl do konce 19. století na více než čtyři tisíce. Tovární provozy zabíraly na Smíchově plochu takřka deset hektarů. Rozmach na přelomu 19. a 20. století pokračoval i za Františka Ringhoffera IV. a posléze za Hanuše Ringhoffera. Továrna se změnila na akciovou společnost, v níž rod držel 75 procent akcií, a pod svá křídla převzala kopřivnickou Tatru, vagónku ve Studénce, továrnu na vozy v Kolíně či severočeskou strojírnu v České Lípě. S rostoucí mocí přibývalo i rezidencí, které nesly Ringhofferské znaky.
„Mimo jiné získali šest zámeckých sídel,“uvedl Miloš Hořejš z NTM. K nejznámějším panským sídlům náležel záměk ve Štiříně východně od Prahy. K zámku náleželo i golfové hřiště společnosti.
Ringhofferové v roce 1930 jako dar k 80. narozeninám prezidenta Masaryka vyrobili salonní vůz. O devět let později po okupaci českých zemí ovšem přijala celá rodina říšskoněmecké občanství. A čtyři členové dynastie vstoupili i do nacistické partaje NSDAP. Hanuše Ringhoffera z ní ale záhy vyloučili pro jeho diplomatické aktivity v letech první Československé republiky. Smíchovská továrna se během německé okupace musela přeorientovat na válečnou výrobu.
V květnu 1945 byl Hanuš Ringhoffer zatčen a skončil v sovětském internačním táboře v Mühlbergu na východě Německa, kde posléze také zemřel.