Kladení věnců dvacetileté na Národní třídu nepřivede
Akcí Korzo Národní, která se 17. listopadu koná na Národní třídě, chtějí studenti poděkovat těm, kteří v roce 1989 demonstrovali.
Od pořádání Budějovického majálesu se skupina studentů z jižních Čech dostala až k organizování velkých oslav 17. listopadu na Národní třídě. V pátek se koná už čtvrtý ročník akce Korzo Národní – Díky, že můžem. Studenti se rozhodli touto formou poděkovat svým předchůdcům za to, že v roce 1989 spustili revoluci. „Chtěli jsme vytvořit uprostřed Prahy prostor, do kterého může přijít každý, kdo chce 17. listopad strávit aktivně,“popisuje jeden z organizátorů oslav, čtyřiadvacetiletý Martin Pikous.
První ročník oslav 17. listopadu Korzo Národní se uskutečnil v roce 2014. Letos vás čeká už čtvrtý ročník. Jak se skupina studentů dostala k pořádání tak velké akce?
První impulz přišel někdy na jaře 2014. Je potřeba říci, že ten nápad nebyl tak úplně z naší hlavy. Náš tým organizoval v Českých Budějovicích Budějovický majáles, který je tam jednou z největších akcí. Z ryze studentské aktivity se postupně rozrostl do takového komunitního projektu, který řeší veřejný prostor a pořádá netradiční akce na různých místech. Tenhle náš přístup zaujal organizátory oslav 17. listopadu z roku 2009, kdy se připomínalo dvacetileté výročí. Oni chtěli oslovit nějaké mladé lidi, v Praze ale nenašli nikoho, kdo by měl o to zájem. Obrátili se tedy na nás.
Řešili jste, jakým způsobem připomínku sametové revoluce zpracovat?
To byla otázka, na které jsme začali a která nás přivedla k celému mottu akce, jež zní „Díky, že můžem“. Od toho se odvíjí všechno, včetně podoby programu. Chtěli jsme namísto nějakého kázání z pódia, které je pro české oslavy státních svátků typické, spíše akci založenou na setkávání lidí a prostoru pro dialog. Jelikož jsme se všichni znali z Budějovického majálesu, přistupovali jsme k tomu podobně jako u naší předchozí akce. Tedy aby ožil prostor, který je pro tu událost nějak důležitý. Přišlo nám především zvláštní, že Národní třída není v den svátku uzavřená sama o sobě.
Proč?
I bez našeho programu by tam chodili lidé položit svíčku k pietnímu místu nebo zavzpomínat. A u toho by se měli motat mezi tramvajemi a auty? To je podle mě nedůstojné. My jsme chtěli dát nějaký základ důstojného chování k tomu místu. A potom jsme si řekli, že to nemusí vypadat jen nějak pohřebně s kytkami a svíčkami, ale mělo by to být i pozitivní. Tak jsme došli k formátu celé živé ulice, který je od prvního ročníku stále stejný.
Vaše akce se koná v podstatě po celé délce Národní třídy. Jak náročné je takovou událost zorganizovat?
Na začátku jsme určitě byli rádi za jakoukoliv pomoc. Všichni jsme byli jako studenti teprve první nebo druhý rok v Praze, takže jsme ani tak dobře neznali prostředí. O to víc byli všichni překvapeni, že
takovou akci organizujeme. První rok jsme měli asi více štěstí než rozumu. Přípravy byly plné takových zázrakem vyřešených omylů. Ale povedlo se to. I když se dá říci, že zariskoval asi každý, kdo s námi spolupracoval. Myslím si ale, že jsme nakonec nikoho nezklamali a mohli na to navazovat v dalších letech. Chtěli bychom to dotáhnout minimálně k oslavám třicátého výročí sametové revoluce. A pak uvidíme, jestli se toho nebude chtít zhostit někdo jiný třeba trochu jinak. Ale bylo by fajn, kdyby Národní třída už navždycky vypadala 17. listopadu jinak než v ostatní dny.
Měli jste problémy se zařizováním uzavírky celé ulice pro automobily?
To byl při prvním ročníku velký problém. Je to centrum Prahy a důležitá ulice, z Národní vede spousta jednosměrek. A zavřít takovou ulici je dopravní uzávěra jako blázen. Vyžaduje to spoustu dopravních opatření i spolupráci s dopravním podnikem, protože nemohou jezdit tramvaje. Musíme zahrnout i policejní opatření, a především řešit zábory. Přišli jsme sem z Českých Budějovic, kde stačil na většinu takových věcí nákres na mapu pomocí programu Malování. A najednou jsme zjistili, že na to musí být inženýrské projekty s certifikovanými razítky. Docela nám to otevřelo oči. Zase jsou ale na takové akce Pražané zvyklí. I tak jsme museli každého, s kým jsme jednali, přesvědčit, že víme, co děláme, a že to dokážeme dotáhnout do konce.
Říkal jste, že formát oslav je od počátku stejný. Připravili jste pro letošní rok nějaké novinky?
Stejný je ten základní koncept, ale program samozřejmě rozšiřujeme. Už minulý rok jsme kulturní program rozšířili o vzdělávací prvky. Po celé ulici letos bude velká panelová výstava, kterou vytváříme ve spolupráci s Ústavem pro studium totalitních režimů a organizací Post Bellum. Budou tam dobové fotografie, zajímavá fakta a vzpomínky lidí na listopadové události. Spolu s lektory z ÚSTR děláme takové výukové hodiny, které se budou konat ve dvou tramvajích. Bude to symbolicky tramvajová linka 39 a 89. Na náměstí Václava Havla máme takový blok pro neziskové organizace. Chtěli jsme, aby byla zastoupena i občanská společnost. A obměňujeme i kulturní program.
O akci říkáte, že je apolitická. Co to ve vašem případě znamená?
Řekli jsme si, že když už dokážeme lidi na ulici dostat, tak bychom jim tam také měli být schopni něco říct. Ale ne ve smyslu hlásat jim z pódia, koho mají, nebo nemají volit. Spíše jim připomenout, co se tenkrát stalo. Jeden z dramaturgických záměrů, na který jsme se letos zaměřili, je ten, že chceme na pódiích i na ulici mít zastoupené všechny generace. Chtěli jsme vytvořit uprostřed Prahy prostor, do kterého může přijít každý, kdo chce ten den nějak aktivně strávit. Původně jsme to cílili hodně na mladé, ale pak nám došlo, že ten den si připomínají i starší lidé, a nechtěli jsme, aby se cítili nepatřičně.
Letos o akci projevila zájem i univerzita ve skotském Glasgow. Jak bude spolupráce vypadat?
Ozvali se nám sami s tím, že by chtěli 17. listopad přiblížit studentům. Původně jsme plánovali nějaké přímé přenosy z Národní do Skotska. Ale dopadlo to nakonec tak, že jsme se s nimi podělili o dobové materiály i věci z naší kampaně. Uvidíme, co z toho udělají oni. Ten přímý přenos ještě řešíme, ale trochu se neshodujeme s jejich časovými možnostmi. Potěšilo nás ale, že to zaznamenal někdo až ve Skotsku a myšlenka naší oslavy je aplikovatelná i jinde.
Dostaly se k vám za předchozí tři ročníky nějaké ohlasy lidí? Jak akci vnímá veřejnost?
Napsala nám třeba jedna učitelka z pražské základní školy, že se o 17. listopadu bavila s dětmi, a poslala nám jejich nafocené dopisy, ve kterých psaly: „Díky, že můžem…“, a pak popis toho, za co děkují. Dokázala jim tím předat myšlenku, že bez ohledu na životní zkušenost si může každý uvědomit, že spoustu věcí, které dnes dělá, by dělat nemohl, nebýt 17. listopadu a studentů, kteří se rozhodli demonstrovat. Hnacím motorem jsou pro nás vzkazy právě od lidí, kteří na Národní třídě jako studenti demonstrovali v roce 1989. My, kteří jsme to nezažili, totiž děkujeme těm, kteří tenkrát revoluci začali.
Nejrůznějších připomínkových akcí se 17. listopadu koná více. Nekonkurujete si?
Naopak jsme se dokázali s organizátory dalších akcí potkat u jednoho stolu a prezentovat program společně pod platformou Festival svobody. Nechtěli jsme, aby to vypadalo, že se kohouti hádají na smetišti, což je teď typické třeba pro politickou scénu. Takže s lidmi, se kterými sdílíme hodnoty, vystupujeme společně. Nedokážeme se ale ztotožnit s demonstracemi xenofobů a nacionalistických hnutí. Chceme ukázat, že po ulicích mohou viset vlajky, hrát hymna, ale přitom to může být důstojné bez nějakého skandování „Čechy Čechům“.
Zmiňoval jste, že jste akci původně tvořili hlavně pro mladé lidi. Ti revoluci nezažili, ale příliš se o ní nedozvědí ani ve škole.
To byl jeden z faktorů, který jsme brali už na začátku vážně. Proto jsme vybrali obecnou formu poděkování za svobodu. Do té doby byla většina akcí klasicky vzpomínkových. Mladí lidé to pak berou jen jako připomínku nějaké historické události. My jsme chtěli, aby ta akce vyvolávala spíše nějaké emoce a zaujala i člověka, pro kterého byl 17. listopad jen nějakým historickým datem. Na kladení věnců dvacetiletého člověka prostě neulovíte. Tím neodsuzuji klasické pietní akce. Jsme v úzké spolupráci se studenty z Albertova, kteří tam dělají krásný tradiční program s akademiky. Tomu nechceme konkurovat, ale chceme do toho dne zapojit i lidi, kteří by na takovou akci nešli. Aby to zaujalo co nejširší veřejnost. I my ale nabízíme pietní část programu. Ve dvě hodiny vyrazí od Nové scény velký průvod s orchestrem a policisty na koních, u pietního místa pak zazní hymna. V 19 hodin začne audiovizuální show na Topičův dům a z balkonu Paláce Metro se bude zpívat Modlitba pro Martu.
Máte představu o tom, kolik se vaší akce zúčastní lidí?
Letos jsme si poprvé objednali měření, takže poprvé to číslo budeme znát. Odhady jsou takové, že ulicí projde asi padesát tisíc lidí během dne. Ti lidé se tu točí, přecházejí mezi akcemi. A navíc přicházejí i lidé, kteří jdou na Národní jen kvůli tomu místu a přišli by i bez našeho programu. Nevím, jestli je vhodné je počítat jako návštěvníky naší akce. Proto jsme se dlouho zdráhali to nějak měřit. Počty chceme zjistit spíše pro naši potřebu, abychom napříště mohli program upravit podle toho, v kterých chvílích přichází nejvíce lidí a podobně.