Alena Müllerová
V médiích se snaží prosazovat témata, která jsou mnohdy stále tabu – o těžce nemocných dětech, týraných ženách i mužích. Kreativní producentka ČT Alena Müllerová se ze svého vlastního trápení vypsala v románu. Popisuje v něm, jaké to je, když vás zradí pa
V médiích se jako producentka snaží prosazovat témata, o kterých se moc nemluví. Zradu partnera a strach o zraněného syna ale zažila i sama.
Ntak“. acoserádadívátevtelevizi? Na všechno možné. Nedokážu úplně oddělit práci a dívání se „jen Mám ráda odvážné, nové, dobře napsané věci. Sleduju zahraniční televizní seriály typu Mladý papež, Černé zrcadlo, Dům z karet. Z těch českých se mi v poslední době nejvíc líbila Pustina, Svět pod hlavou a Rapl. Taky mě inspirují dokumenty o velkých osobnostech a ráda je připravuju, třeba teď zrovna v koprodukci s televizí ARTE filmy o Tomáši Baťovi a Miloši Formanovi.
Jak se vám daří prosazovat dokumenty o věcech, o kterých se běžně netočí?
Když přijdu s nějakým těžkým sociálním tématem, často se setkávám s názorem, že je to až příliš velká deprese. Přesto v poslední době v mé tvůrčí skupině vznikly dokumenty Děti úplňku o těžkém autismu a Z lásky nenávist o týraných ženách. Zpočátku nebylo lehké je prosadit, ale nakonec jsme se i s programovou dramaturgií shodli, že tahle témata je třeba otvírat, a divácké ohlasy byly velice pozitivní.
Když pak natáčíte, jak přimějete lidi, kteří mají velké problémy, aby vystoupili z anonymity?
Kupodivu to není tak těžké. Na výzvu pro ženy, které byly oběťmi domácího násilí, se nám jich přihlásily téměř tři stovky. Tím, že se rozhodly o svém problému hovořit, se zmenšil, protože si ho dokázaly přiznat. A to je velká věc. Často to berou i tak, že když svůj příběh zveřejní, pomohou ostatním.
Dokument Z lásky nenávist byl tak sledovaný, že bude mít pokračování s týranými muži. Kolik mužů bylo ochotných hovořit o svém trápení?
Přihlásilo se jich téměř sto. Myslím, že je to hodně, protože muži přece jen nejsou zvyklí svěřovat se a taky je jich míň než týraných žen. Když jsem se dívala na natočené materiály, žasla jsem, že jejich příběhy a příběhy týraných žen jsou jako přes kopírák. Jenomže muži to mají o hodně těžší, protože je těžko uvěřitelné, že metr šedesát vysoká žena fyzicky týrá téměř dvoumetrového chlapa. Naopak jsou často nařečeni, že agresoři jsou oni.
Jaké má takový muž vysvětlení?
Nechtěl uhodit ženu a bál se, že přijde o děti. Soucítím s těmi muži a smekám před jejich odvahou a statečností přijít před kameru.
DĚLÁME I PORADY S MIMINKY Jstedravá?
Ani ne. Mně pomohlo, že jsem začala být v kruzích dokumentaristů známá, a asi i to, že je málo dobrých dramaturgů, kteří zároveň umí řídit lidi. Druhá věc byla, že jsem se koncem osmdesátých let pohybovala mezi novináři a umělci, kteří čím dál více oponovali tehdejšímu režimu a komunikovali s lidmi z disentu, a tak jsem po roce 1989 měla dobrou výchozí pozici, protože ve společnosti docházelo k obměně a my mladí jsme měli šanci dělat skoro cokoliv.
Jaké šance mají podle vás mladí dnes?
Situace je úplně jiná, než když se měnili zdiskreditovaní funkcionáři, ale mladí nejsou ve špatné situaci. Šancí mají hodně i proto, že dost lidí z České televize učí na filmových školách, včetně mě, a vybíráme si tam šikovné studenty. Dřív studenti televizí pohrdali, to se změnilo, a kdo je schopný, může se prosadit velmi rychle. Ať už je to muž, nebo žena. Mám v okruhu svých spolupracovnic některé i na částečné úvazky a nejsou výjimkou ani porady s miminky.
Ráda spolupracujete s ženami?
Vždycky jsem měla pocit, že ve vedení médií by mělo být víc žen. Mojí zlomovou zkušeností se stal Světový kongres žen v Americe v roce 2000. Chtěli tam pozvat ženu v manažerské pozici v médiích, která by dobře uměla anglicky, tak to padlo na mě. Zarylo se mi do paměti setkání s Oprah Winfrey a vnímání rovnoprávnosti na úplně jiné úrovni než u nás. Pro ně bylo samozřejmé, že ve zpravodajství, publicistice i dokumentu je spousta žen, protože je logicky zajímají jiná témata než muže.
Jaká témata preferujete vy?
O vztazích, rodině i prosazování žen. Ale po filmu o týraných ženách následuje snímek o týraných mužích, to je přece rovnoprávnost, ne? S Helenou Třeštíkovou jsme si vždycky říkaly, že ženy se musí navzájem podporovat, což se probíralo i na tom kongresu v USA: jedna podpoří druhou, ta pak další... ženy umí dobře spolupracovat, protože o co méně jsou soutěživé než muži, o to jsou lepší týmové hráčky.
V byznyse se říká, že když se jedna žena vyškrábe výrazně vysoko, další ženy okolo sebe moc nechce. V médiích to tak není?
Řekla bych, že když nějaká žena u nás v Česku dosáhne vysokého postu, musí být trochu chlap, i kdyby nechtěla. Tím pádem asi nechce kolem sebe ženy. Nebo si možná chce užívat výlučného postavení. Ale mezi kreativními producenty nejsem bílá vrána, je nás asi třetina žen.
Co mužského je ve vás?
Řekla bych, že jsem normální moderní žena. Jeden kolega kreativní producent řekl, že má „testosteronovou“tvůrčí skupinu. Tak já mám zase spíš „estrogenovou“. Jinak každý z nás má v sobě mužský i ženský princip a záleží na situaci, který z nich se právě projevuje.
NESNESITELNĚ DOBŘE JSEM SE UČILA Co vlastně pozice dramaturga obnáší?
Na začátku posoudí námět a scénář a pomůže scenáristovi dostat z něj maximum. Pak ve střižně režisérovi třeba navrhne, aby se určité pasáže přeskupily či zkrátily. Dává dílu dynamiku. Ideálně by to měl být všestranný a vzdělaný člověk a tak trochu psycholog, který umí jednat s lidmi. Jeho práce je významná, ale bohužel stále nedoceněná, i když se to postupně zlepšuje.
Kterou fázi své práce máte nejraději?
Moc ráda tvořím projekty. Baví mě, jak se rodí a jak pak vznikají. Třeba filmy ve střižně, když vidím potenciál, kam by se daly ještě posunout. Až časem jsem pochopila, že ty dokončené musím prosazovat. Nejsem dravá, spíš odvážná. Možná i proto si vybírám témata, které jsou mi blízká, pak o nich dokážu mluvit s nadšením.
Jaká jste byla jako dítě?
Nebyla jsem nijak zvlášť hodná, jen jsem se nesnesitelně dobře učila. Nedávno mi v profesionálně sestaveném testu vyšlo, že mojí nejsilnější stránkou je, že se extrémně ráda učím. To vysvětluje, proč jsem milovala studium, visela jsem učitelům na rtech, pořád jsem četla a o prázdninách jsem si pročetla nové učebnice a vypočítala si jen tak pro zábavu všechny příklady. Když to slyšel syn, tvrdil, že nejsem normální.
Jak vás brali spolužáci?
O spolužačce, která měla o něco horší výsledky než já, říkali, že je šprtka. O mně ne. Viděli, že mi to jde samo. Navíc jsem jim vysvětlovala matematiku, protože mě opravdu bavila. I vaše sestra je úspěšná, je dětská onkoložka. Bralo se u vás v rodině vzdělání jako samozřejmost? Zřejmě ano. Rodiče nás k ničemu nenutili, ale od ničeho nás ani nezrazovali. Nedělali nic od umění ani z medicíny, ale doma bylo inspirativní prostředí. Táta je inženýr, jeden z našich nejlepších odborníků na vodohos-
Ve vedení médií by mělo být víc žen. V USA jich ve zpravodajství, publicistice i dokumentu pracuje spousta.
podářství a taky rybář, takže všechny dovolené jsme trávili u vodních nádrží. Maminka, která dělala administrativní práci, byla hodně sečtělá, odmalička nám četla a vyprávěla příběhy. Neuměla zpívat, tak nám před spaním četla básně od Vrchlického a Erbena. Tatínek je velký sportovec, v tom by mě podporoval rád, ale mě sport nebaví. Když jsem chtěla jít na FAMU, doma se divili, co mě to napadlo, probrali jsme to a pochopili, že mám jasno. Chtěla jsem psát.
Kdy jste to zjistila?
V pěti letech. Tehdy jsem napsala první básničku. S dalšími jsem vyhrála několik celostátních soutěží a asi ve dvanácti jsem napsala indiánku ve stylu mayovek. Na gympl někdo přinesl brožurku o FAMU, z ní jsem zjistila, že tam člověk dá pár povídek, a když se budou líbit, může studovat scenáristiku, to mi přišlo geniální. Dědeček lamentoval: „Ježíšmarjá, holka má samé jedničky a ona se hlásí na FAMU!“I sestra byla umělecky nadaná, krásně malovala. Kdyby šla na UMPRUM, o které uvažovala, bylo by o jednu výbornou doktorku míň.
MUŽ VE STŘÍDAVÉ PÉČI Jací muži vám imponují?
Bohužel „sexy mozek“je od určité doby poněkud zprofanovaný pojem, ale něco na něm je. Inteligence a talent pro mě vždycky byly důležitější než to, jak muž vypadá a jaký má majetek.
Váš dlouholetý partner Jan Rejžek splňoval požadavky?
Chytrý, to Honza je. Vždycky jsme si měli o čem povídat a nenudila jsem se s ním. Byli jsme spolu třicet let, máme dospělého syna. Je to typický intelektuál, kterého praktické oblasti života příliš nezajímají, žije hlavně prací. Rodinné soužití s ním proto bylo poněkud náročné.
Nakolik autobiografický je váš román Muž ve střídavé péči, ve kterém si manžel hlavní hrdinky pořídil dceru s jinou ženou?
Nekopíruje přesně skutečnost, ale je pravda, že když bylo našemu synovi osm, narodila se mému partnerovi dcera, kterou má s jinou ženou. Pravdou také je, že předtím, než jsme spolu začali žít, byl ženatým otcem dvou dětí.
Když jste zjistila, že se holčička narodí, co jste udělala?
Honza chtěl zůstat se mnou a synem. Asi jsem byla příliš tolerantní. Náš vztah to navždy poznamenalo. Jenže syna Jáchyma ve dvanácti letech srazilo auto při přecházení silnice, to pak neřešíte nic jiného než dítě ohrožené na životě. S odstupem vše beru s nadhledem a Honzovu dceru mám ráda, stejně jako jeho dvě dcery z prvního manželství. Mám zásadu, že děti by komplikace mezi dospělými měly odnášet co nejméně.
V tom románu mě bavil geniální chlapeček, který neskutečně vytáčí učitelky ve školce. Jaké to vlastně je, mít tak chytré dítě?
Těžké. Syn už ve dvou letech uměl písmenka, všechno ho zajímalo, nenechal se odbýt. Ve čtyřech letech napsal tiskacím písmem povídku, kterou v knížce cituju. Jenomže intelekt předbíhal sociální schopnosti, takže si neuměl „normálně“hrát a iritoval učitelky. Například historka o tom, jak se pohoršují, že čte dětem noviny, a neumí si zavázat tkaničky, je pravdivá.
Jak potom později válčil s učitelkami na základní škole?
První a druhá třída byly peklo. Učitelky štvalo, že se Jáchym při vyučování nudí a že se neumí bavit s vrstevníky. Od třetí třídy chodil na jazykovou školu, tam bylo chytrých dětí víc a Jáchym přestal vyčnívat.
LÉKAŘI NÁM NEDÁVALI PLANÉ NADĚJE V knížce jste popsala i nehodu, po které jste nevěděli, jestli syn přežije. Váhala jste se zveřejněním?
To je nejautentičtější pasáž. Lékaři mu skutečně tehdy dávali naději pět až deset procent. Pak říkali, že přežije, ale zřejmě se neprobudí. Potom, že se asi probudí, ale zůstane ochrnutý. Týdny, kdy jsme nevěděli, co bude, byly nesnesitelné. Pan doktor Prchlík s kolegy nejen vytáhli Jáchyma hrobníkovi z lopaty, ale taky s námi každý den mluvili. Nedávali nám plané naděje, věděli jsme, že takovou nehodu přežije jedno dítě za deset let.
Co může máma v takové situaci dělat?
Nastudovala jsem si, co jsem mohla. Dělala jsem věci, které tehdy, v roce 2005, nebyly běžné. Když byl Jáchym v bezvědomí, nosili jsme mu jeho oblíbené věci, dávali jsme mu přivonět vůně, které měl rád, pouštěli jsme mu jeho oblíbenou hudbu, naučila jsem se ho masírovat a cvičit s ním, s Honzou jsme za ním pořád chodili, mluvili na něj. Úžasně nás podporovala rodina a přátelé. Kamarádka mi nosila jídlo v krabičce, protože jsem zapomínala jíst, jiná
Syn se po nehodě až zázračně uzdravil. Zůstala mu vysoká inteligence, ale jeho psychika je labilnější.
kamarádka, lékařka v Thomayerově nemocnici, kde Jáchym ležel, za námi každý den chodila. Hodně mi radily maminky, které měly s probíráním dětí z dlouhého bezvědomí zkušenosti. Nakonec se syn až zázračně uzdravil. Až později se určité následky objevily, i když ne fyzické. Zůstala mu i vysoká inteligence, ale jeho psychika je labilnější a osobnost je zřejmě trochu jiná, než kdyby k zranění nedošlo. Je škoda, že v nemocnici zachrání člověku život, ale návazná péče zatím zdaleka není na takové úrovni, aby se tito lidé mohli snadněji vrátit do normálního života. Nebo alespoň v roce 2005, kdy se to stalo, nebyla.
Jak potom zvládal školu?
Toužil se vrátit do „své třídy“a já lituju, že jsem mu to nerozmluvila. Měl si ještě aspoň rok odpočinout, byl to pro něj velký nápor. Je běžné, že po těžkém úrazu se člověk chová jinak, trochu jako lidé s Aspergerovým syndromem, jsou třeba až příliš upřímní, všímají si jiných věcí než ostatní a může se stát, že někoho urazí. Mají nižší frustrační práh. Nepotřebují litovat, ale mělo by se to brát v úvahu, což se většinou neděje. Postižení mozku není vidět a málokomu dochází, že je to podobné, jako kdyby chtěli od člověka s amputovanou nohou, aby běhal patnáctistovku. Dnes je na tom dobře, ale je pravda, že má problémy, když nastane nějaká konfliktní situace.
Je to vaše jediné dítě. Musíte se hodně hlídat, abyste ho pořád neopečovávala?
Jáchym samozřejmě po tom, co se mu stalo, potřeboval podporu a do jisté míry ji potřebuje i teď. Ale nejdůležitější je pro něj samostatnost a věřím, že je schopný postarat se o sebe. Má literární nadání a stejně jako já rád studuje, takže doufám, že jednou svůj potenciál plně využije. Máme výborný vztah, ale kdybych ho vodila za ručičku, vůbec bych mu tím nepomohla, právě naopak. Proto jsme se rozestěhovali. Ukázalo se, že není ideální, aby bydlel sám, ale bydlení s mámou také není to pravé, tak teď hledáme řešení.
ROMÁN JSEM PSALA DESET LET Píšete teď něco?
Píšu pořád, je to můj relax. Na Facebooku průběžně zveřejňuju básničky, jedna moje kamarádka zpěvačka chystá cédéčko a využila několik mých textů. Dostala jsem grant na napsání scénáře podle mé knihy Muž ve střídavé péči, už jsem odevzdala první verzi. Oproti knížce jsem se snažila přidat trochu humoru a více ukázat muže, který pendluje mezi dvěma ženami.
Máte vybranou ženu, která by vás měla hrát?
V knížce nejsem ani jedna z těch hrdinek, kus mě je v obou. Obsazení je hlavně úkol pro režiséra, nebo radši režisérku. Román jsem psala skoro deset let, většinou časně ráno, před odchodem do práce. Psaní scénáře jde rychleji, ale také si musím vždy přivstat. Večer mi to po celodenním jednání s lidmi a řešení producentských úkolů už nemyslí.
Přemýšlíte o dalších autobiografických námětech?
První knížka, Odporný svět, moc autobiografická nebyla, jen je inspirovaná mojí prací, je o dokumentaristovi a profesi hrdinky jsem si půjčila od mé sestry lékařky. Další knížka by měla být o různých typech žen. V úvodní scéně nějaký chlap studentce řekne, že muž loví a žena hlídá oheň, dál se bude řešit, jestli to tak opravdu je. Taky chystáme knížku příběhů týraných žen, se scenáristkou cyklu o domácím násilí Kateřinou Kovářovou.
Co děláte, když máte čas jen pro sebe?
Mám spoustu plánů, co bych mohla dělat. Třeba hrát na housle jako v dětství. Nebo se vrátit k focení. Chodit na dlouhé procházky. Použít konečně voucher na masáž, který jsem dostala na jaře k narozeninám. Ale jediné, na co si čas opravdu najdu, je čtení. Teď jsem byla na křtu knížek Martiny Formanové a Andrey Sedláčkové, tak už se na ně těším.