Všechny moje vášně
Někdo je má napořád, jednou se s nimi potká a už ho neopustí. Jinému se ze života vytratí stejně rychle, jako do něj vtrhly.
Markéta Hrdoušková
Celoživotní vášeň je třeba takové sbírání veteránů. Když si jich pořídíte pět, všechny je rozložíte, vyčistíte, opravíte, složíte a naleštíte, není snadné se s nimi rozloučit. Mnohem snadnější je sehnat si do sbírky další tři. Láska k plastickým operacím se také zdá být vášní na celý život. Poté, co si koupíte nová prsa, oční víčka, nos, bradu, necháte si přišít uši, zvětšit rty a pozadí, těžko se asi podíváte do zrcadla s myšlenkou: „Tak a to stačí, teď budu chovat křečíky džungarské.“
Většina mých vášní proletí kusem mého života a zas ho opustí. Samozřejmě mám i ty stálé – svého muže a děti, kávu, psaní, čokoládu a dobré knížky. Ale těch dočasných je víc. Přestanu chodit kolem horkého chleba, tedy vlastně kaše. Já teď totiž chleba peču. Muž mi začal s láskou říkat chlebová bába. Mám v lednici dvě skleničky s různými kvásky, pojmenovala jsem je Adam a Eva. Chodím sledovat bublinky, míchám mouky, zkouším zadělávat vším možným, dokonce jsem ochotna lít do mísy i vzácné české pivo. Drží mě to už asi měsíc.
Občas je tady u nás na Tchaj-wanu složitější sehnat suroviny, ale to mě nezastaví. Posledně jsem v supermarketu působila tak zoufale, že žitnou mouku hledala polovina všech prodavačů. Hnětu, překládám, autolyzuji, chladím, přidávám záparu nebo taky ne. Já vím, že tomu nejspíš nerozumíte, ale to je jeden poznávací znak vášní. Začnou vás chápat jen ti, co ji s vámi sdílí. Už jsem upekla pár nádherných bochníků, které byly nafouklé a měkké se střídkou jako samet a kůrkou krásně křupavou. A taky se mi povedlo pár placatých nešťastníků, kterými bych mohla umlátit případného nepřítele.
Chlebové vášni předcházela vášeň šunková. Tchajwanské šunky jsou sladké. Všechny tchajwanské uzeniny jsou sladké. Klasická šunka, tak jak ji známe my, není pro místní tradičním pokrmem, kupují ji zřídka, a proto ta v obchodech bývá už lehce unavená. Takže jsem si pořídila šunkovar. Po večerech jsem krájela kuřecí a vepřové maso, míchala a hnětla. Šunka byla sice výborná, bez všech konzervantů, ale mizela uvnitř členů mé rodiny hrozně rychle. Rozhodně rychleji, než trvala její příprava, takže mě tahle vášeň opustila celkem brzy, protože časově to bylo příliš nerentabilní. Taky jsem trpěla vášní pro navlékání korálků, pěstování zeleniny a mytí si vlasů žitnou moukou. Korálky dnes leží ve skříni, zeleninu kupuji na trhu a žitná mouka se ukázala být výrazně dražší než šampony. Zkrátka mé vášně jsou někdy jako komety. Zazáří a zmizí. Mé děti jsou na tom podobně, i když u nich se ještě nepozná, které vášně budou trvalé a které je opustí. Prolétla nám tu vášeň pro puzzle a pro modelářství (už je pryč), pro vaření a pro sestavování robotů (už taky zřejmě pominuly). Zatím u nás stále přebývá vášeň pro pavouky, naštěstí bez nutnosti chovu živých, a vášeň pro chemii (už nám málem vyletěla do povětří koupelna). Možná se pozvolna rodí vášeň pro hudbu a hru na saxofon (doufám, že zůstane). Vášně jsou prima. Zabaví vás a uklidní. Hýčkejte si je, dokud jsou s vámi, a nechte je jít, když vás opouštějí. Některé se možná vrátí. Jsou zdrojem poučení, a nejen ty vaše. Zkuste prchnout před někým, kdo vám vykládá něco o elektrickém proudu nebo nejvzácnějších mincích. To se prostě něco nového dozvíte i proti své vůli. Vášně jsou ideální společníci. Nejen pro podzimní dny.