Plán: SuperPraha
Politici zvažují velký „kraj Praha“. Metropole by se rozrostla o 300 tisíc obyvatel
Praha, třebaže je to celek na úrovni kraje, má speciální režim – nevolí při krajských, ale při komunálních volbách. To by se mělo změnit, plánují politici. Chtějí termín voleb s ostatními kraji sladit. A nejen to – změna by mohla otevřít cestu ke vzniku skutečného „pražského kraje“v jiných hranicích, než jaké má nyní hlavní město.
Praha by pak byla výrazně větší. Nový kraj by „pohltil“dva celé okresy s řadou měst. Metropole by se rozrostla o tři sta tisíc lidí.
Pražský primátor či primátorka by tak po volbách, plánovaných na příští podzim, úřadovali jen dva roky, stejně jako radní a zastupitelé. Ti další by už vzešli z krajských voleb v roce 2020. Praha by byla jedním volebním obvodem, stejně jako zbylých třináct krajů. Do budoucna tedy nebude možné účelově Prahu dělit na víc obvodů, jako se v minulosti stávalo. Před třemi lety se tím zabývala Sněmovna i vláda, ale ke změně nakonec nedošlo. Podobná změna proběhla na Slovensku. Hejtmani a poslanci krajské samosprávy zůstanou v úřadu mimořádně pět místo obvyklých čtyř let. Slováci si to odhlasovali při nedávných krajských volbách.
„Je to promarněná šance, za rok se to asi nestihne,“říká náměstek primátorky a čerstvě zvolený poslanec Petr Dolínek (ČSSD). Podle něj by to vyhovovalo i pražským radnicím, které volají po úpravě kompetencí mezi městskými částmi a magistrátem. To se ukázalo například na Jižním Městě, když zde probíhala trochu kuriózní debata o odtržení od Prahy.
Magistrát by spravoval věci jako kraj, městské části by získaly více peněz, ale zase by se musely podílet na placení MHD nebo městské policie.
„Mohl by také vzniknout jeden stavební úřad s pobočkami v městských částech, aby se předešlo rozdílnému výkladu předpisů. Stejně tak by bylo snazší třeba vyřizování dopravních přestupků,“vyjmenovává praktické důsledky Dolínek. Rozbily by se podle něj staré vazby. Dnes totiž není jasné, kdo v pražském zastupitelstvu hájí jaké zájmy, a někteří starostové – pražští zastupitelé – si zvykli chodit na magistrát hlavně pro peníze pro svou městskou část.
V pražském zastupitelstvu, které může změnu zákona navrhnout, zatím není síla, která by ji prosadila.
Ikdyž se Praha oficiálně rozšířila naposledy v roce 1974, fakticky se za své hranice rozrůstá neustále, byť to není vidět na první pohled. Třeba na jednu jízdenku z Prahy lidé dojedou až za Kladno a plánuje se pokračování metra či tramvajových tratí daleko za hranice hlavního města. Pražané se do středních Čech stěhují za dostupnějším bydlením a do hlavního města naopak míří Středočeši za prací. A teď je tu myšlenka proměnit Prahu na kraj a včlenit do něj další území, kam spadají města jako Říčany či Brandýs. Před sto lety přitom Praha současné velkoměsto nepřipomínala ani náhodou, její hranice končila před Karlínem či Žižkovem.
Z Prahy nám poroučet nebudou
Rozšiřování hlavního města má dlouhou tradici. O první velkolepé rozšíření se postaral císař Karel IV. Před hradbami Starého Města vzniklo Nové Město se skoro trojnásobnou rozlohou. Obě měla svou radnici, městskou radu. Praha se v té době mohla měřit se všemi evropskými metropolemi.
Až císař Josef II. v roce 1784 sloučil historické části v jednotné královské město. Staré a Nové Město, Malá Strana a Hradčany dostaly jeden magistrát a jednoho purkmistra. Další územní přírůstek představovalo připojení posledních dvou historických čtvrtí – Josefova a Vyšehradu.
Od osmdesátých let 19. století se Praha neúspěšně pokoušela připojit svá předměstí, která díky rozvoji průmyslu nabývala na významu. Podařilo se získat jen Holešovice, Bubny a Libeň. Nejvýznamnější předměstí, jako Karlín, Vinohrady, Smíchov a Žižkov, se bránila. Dokonce si obstarala povýšení na města a s tím spojené nepřehlédnutelné symboly suverenity – vlastní městské znaky a prapory. Měla své starosty, radnice, vodárny a plynárny, mnohdy stojící s těmi pražskými vedle sebe. Třeba jako na břehu Vltavy v Podolí, kde vedle sebe stála pražská a vinohradská vodárna. A třeba Vršovice měly tu svou jen o kus dál proti proudu Vltavy, v Braníku. Měla dokonce vlastní dopravní systémy a dopravní podniky. Třeba v roce 1897 byla na Vinohradech otevřena první tramvajová trať, která vedla z Muzea na Floru.
Na předměstích vítězil lokální separatismus, Žižkováci například říkali: „Tady jsme my ze Žižkova a nám nikdo z Prahy nebude poroučet.“Radní v Praze a předměstských obcích se shodli jen na tom, že nové ulice budou navazovat na staré, ale na dalších věcech již ne.
Zkušenost velké války
Důležitá byla i finanční otázka – v Praze byly místní daně vyšší než v jejím okolí. Všechny poučila až první světová válka. Hlad, nemoci a problémy se zásobováním. Ihned po vzniku republiky tak byli starostové přesvědčení, že musí vzniknout Velká Praha. Zákon byl připraven v roce 1919, 6. února následujícího roku ho poslanci přijali. Platit začal na Nový rok 1922. Součástí metropole se staly známé čtvrti, jako Žižkov, Vinohrady, Karlín, Nusle, Dejvice či Smíchov. Třeba Vinohrady měly v době spojení s Prahou 90 tisíc obyvatel.
Z konglomerátu více než třiceti obcí kolem Prahy vzniklo podle historika Václava Ledvinky, bývalého ředitele pražského městského archivu, skutečné velkoměsto. K připojení dalších částí došlo v roce 1960, ale to byly spíše jen dílčí úpravy. O osm let později se připojilo dalších 21 obcí, mezi ně patřily třeba Kunratice či Modřany.
V roce 1970 Praze připadl areál ruzyňského letiště a poslední velké spojování přišlo za čtyři roky. Dalších 30 obcí již dalo metropoli dnešní hranice, tehdy se Pražany stali obyvatelé Zbraslavi, Uhříněvsi nebo Stodůlek.