Nebezpečná internacionála

Adresa: Velká Británie se má stát opět suverénní zemí v březnu 2019. O dva měsíce později se budou konat volby do Evropského parlamentu. Volby, které se ve většině států právem řadí k volbám druhého řádu. Anděl Media Centrum Karla Engliše 519/11 150 00 Pr

Oproti roku 1979 klesla volební účast z 62 % na 43 %. Zdání legitimity této hře na demokracii dodávají spíše státy s povinnou volební účastí (Belgie, Lucembursko či Řecko) než Slovensko (s volební účastí 13 %) nebo Česká republika (18 %).

Po Velké Británii zůstane ve Štrasburku a Bruselu 73 prázdných křesel, 24 z nich přitom doposud patřilo silné Straně nezávislosti (UKIP). Eurorealisté v čele s Nigelem Faragem dokázali vyhrát nejen poslední volby do Evropského parlamentu, ale také referendum o brexitu. Právě tato křesla představují pro bruselské elity cennou kořist. Nejenže se brexitem zbaví nepříjemných kritiků v parlamentu, ale ještě mohou část mandátů použít na posílení svých mocenských pozic.

Předseda Evropské komise Juncker proto v letošním „projevu o stavu Unie“oficiálně podpořil vznik nadnárodních kandidátních listin v příštích evropských volbách. Mandáty po Velké Británii mají být podle jeho záměru částečně rozděleny mezi zbylých 27 zemí, část jich však má být vyčleněna pro novou panevropskou kandidátku. Každý volič v každé zemi by tak měl dva hlasy. Jeden by uplatnil v tradičních volbách pro jednu z domácích politických stran, druhý pak pro volbu „skutečně evropského kandidáta“ze společné celoevropské kandidátky novodobé (Nad)národní fronty. Oficiálním cílem této hry na celoevropskou kandidátku má být „posílení evropského rozměru voleb do Evropského parlamentu“.

Vytvoření nadnárodní celoevropské kandidátky od počátku prosazuje francouzský prezident Emmanuel Macron. Jeho hnutí En Marche! se již formuje jako celoevropská strana se stranickými buňkami v řadě evropských států včetně České republiky. V projevu na Sorbonně 26. září Macron představil svou Iniciativu pro Evropu, ve které zašel ještě dále: z nadnárodní kandidátky by měla být podle něj již v první fázi zvolena celá polovina členů Evropského parlamentu.

Zrodí se „noví Evropané“

Další evropská internacionála vzniká pod vedením bývalého řeckého ministra financí Janise Varoufakise. Jeho „celoevropské mezinárodní hnutí demokratů“DiEM 25 je založeno na neomarxistických tezích svých zakladatelů. Kromě Varoufakise a jeho manželky hnutí zastupuje dcera jednoho z „otců zakladatelů Evropské unie“, fanatického komunisty Altiera Spinelliho, marxista Slavoj Žižek, bývalý předseda rakouských komunistů, současná předsedkyně německé komunistické strany Die Linke a další levicoví extremisté. I toto hnutí již má svou vlivnou českou buňku.

Reforma volebního systému je od poloviny září diskutována také Evropským parlamentem. V jednom z jeho podkladových materiálů reformátoři jednoznačně tvrdí, že „EU je na cestě od národní k postnárodní politice“. Praktická realizace evropské internacionály by však vedla k dalšímu posílení velkých členských zemí. Německý, francouzský nebo italský volič by bezpochyby nehlasoval pro kandidáta dodaného na kandidátku Nadnárodní fronty například českým, estonským nebo slovinským výborem. Němci, Francouzi a Italové přitom sami v posledních volbách do Evropského parlamentu odevzdali 52 % všech platných hlasů (bez započítání odcházející Velké Británie). Naopak státy visegrádské čtyřky by (podle počtu hlasů odevzdaných v roce 2014) dohromady měly pouhých 7,8 %. Reforma by tak dále posílila satelitní roli středoevropských a východoevropských států.

Jeden z původních zakladatelů německé Alternative für Deutschland, poslanec Evropského parlamentu Hans-Olaf Henkel, k tomu dodává: „Pokud to takto bude pokračovat dále, Evropskou unii bude opouštět více a více států, až Evropský parlament skončí se 751 německými europoslanci.“Heslo evropské internacionály „Jedna Evropa, jedna volba!“by se tak naplnilo definitivním splynutím Evropské unie s výlučnými zájmy Německa a Francie za podpory Itálie (a odvěkého přitakávání států Beneluxu).

Pro zavedení kandidátky Nadnárodní fronty však bude potřeba vyrobit „nové Evropany“, a to jak na straně voličů, tak na straně kandidátů. I na tom již Evropská komise ve spolupráci s Macronem pracuje. Stále více se hovoří o snížení věkové hranice ve volbách do Evropského parlamentu na 16 let, tedy věk, ve kterém jsou voliči pod silným vlivem masivního ideologického působení. Macron pak požaduje, aby do roku 2024 polovina mladých do 25 let strávila nejméně šest měsíců v jiné evropské zemi. Jen tak se mohou zrodit „dobří Evropané“, lidé generace Erasmus (ke které se sám Macron počítá), lidé bez vztahu k vlastní zemi a vlastnímu národu.

Myšlenka nadnárodní kandidátky panevropských politických stran je nebezpečná především svou tradiční salámovou metodou. Ve volbách v roce 2019 takto možná bude zvoleno jen zhruba 25 poslanců ze 751členného parlamentu. V dalších letech se jejich podíl bude postupně navyšovat (argumentovat se patrně bude nutností narovnat „nespravedlivé“rozdělení mandátů mezi členské státy). V konečné fázi pak nebudou do Evropského parlamentu kandidovat jednotlivé národní politické strany, ale pouze kandidáti evropské Nadnárodní fronty, které budou voliči svými hlasy jen schvalovat.

Právě my, s naší historickou zkušeností, bychom se před nebezpečným omezováním svobody měli mít na pozoru. Suverenitu nesmíme vyměnit za mísu čočovice – ani za vyšší podíl kakaa v čokoládě.

Heslo „Jedna Evropa, jedna volba!“by se naplnilo splynutím EU se zájmy Německa a Francie.