Měl bych už raději skončit s motorkařením

Petra Bíska, spolupracovníka MF DNES

Na Long Islandu se při motocyklové nehodě zabil můj bývalý kolega z klubu majitelů motorek BMW. Vzalo mně to dech. Upadnout s motorkou, to se stává. Ale přijít při tom o život!?!

Ještě nevím, jak se to stalo, ale vím, že Bruce nebyl žádný cvok, který si myslí, že se mu nic zlého nemůže stát. Bruce byl zkušený, rozumný motorkář. Jezdil déle než 30 let bez větší nehody. Píšu „větší“, protože motorkáři, podobně jako cyklisté, se dělí do dvou skupin – v jedné skupině jsou ti, kteří „ji“, rozuměj motorku, položili, a ve druhé jsou ti, kteří „ji“dříve nebo později položí.

Já jsem letos na jaře prodal svého BMW Scarvera, kterého jsem vlastnil šest let. Nikdy jsem ho vyloženě nepoložil, ale přesto má odřený konec levé rukověti a levý pedál. Spadl mně totiž ze stojanu, který jsem neúplně otevřel. Položil jsem ale velkého boxera 1150 cc. Bylo to ke konci třídenního výletu, kdy jsem najel téměř 1 500 km, mrzkých pět kilometrů od domova. Stojím na světle druhý v levé řadě na čtyřproudové silnici, těším se domů. Naskočí zelená, auto přede mnou odstartuje, ale najednou prudce přibrzdí a současně zapne levý blinkr, přestože není kam zahnout, vlevo je dvojitá čára, za ní je protisměr. Proč to řidič udělal? Zřejmě si svoji chybu uvědomil a hned se rozjel. Já jsem ovšem musel na jeho nečekané přibrzdění okamžitě reagovat, a to buď do něj zezadu narazit, nebo se mu vyhnout. Reflexivně jsem zvolil druhou variantu – prudce jsem stočil řídítka doleva, motorka se převážila, upadla na levý bok, já si kecnul na zadek. Protože měla momentum pohybu, drncala po asfaltu, zatímco já jsem ji litoval. Drncala totiž doleva přes ty dvě žluté čáry, do protisměru, kde se po změně červené na zelenou rozjížděla řada aut. Jejich šoféři naštěstí nějak zaspali, a tak měla moje po kufru a krytu na válci klouzající motorka volný prostor a po pěti šesti metrech vleže na boku zastavila. Provoz se zastavil jak za mnou – nikdo do mne sedícího na zemi nenajel – tak i v protisměru.

V protisměru bylo třetí v řadě policejní SVU, kterému hned začala na střeše řádit varovná světla, houkat siréna, a než z ní vyskočili tři policajti, vozem zablokovali oba pruhy. Dva pak pospíchali ke mně, třetí zůstal řídit provoz. Byli očividně rádi, že jsem vypadal celkem O. K. Já jsem ovšem také byl moc rád, že jsem O. K. a že mé oblíbené motorce se zřejmě také příliš zlého nestalo. Ona je totiž krásná, tmavočervená, černé boční kufry...

Nemusel jsem popisovat, co se stalo, policajti celou nehodu viděli. A když jsem navrhl, že není třeba něco sepisovat – nikdo z nás si nestačil zapamatovat číslo auta, které mne dostalo do té šlamastyky a bylo dávno pryč – nejmladší z policajtů se nabídl, že mně motorku zvedne. Než jsem se nadál, už byl v podřepu, záda zapřená proti nádrži (ano, tak se zvedá těžká motorka), vzepřel se, motorku narovnal, postavil na stojan, zřejmě také motorkář.

Měl jsem velké štěstí, že to tak dopadlo. Až doma jsem si na mém oblečení všiml levého odřeného kolena a ramena. Chrániče, především ten na rameni, zabránily většímu zranění.

Nevím, jak se zabil Bruce. Jestli to byla jeho chyba, jestli do něčeho najel nebo někdo do něj. On byl vždy patřičně oblečený, nikdy nejezdil naplno, přestože měl silného bavoráka a ještě většího harleye.

Měl bych s motorkařením skončit. Jsem už ve věku, kdy fyzická síla zřetelně odchází, reflexy se zpomalují. Navíc, chci tu být ještě deset patnáct let, sledovat, jak se do života dospěláků postupně zapojují moji čeští a američtí vnuci. Bez motorek.