Dvě legendy na medové cestě
Honey, společný projekt Dejvického divadla a La Putyky, je barevné a zábavně hravé představení. Událostí roku se asi nestane, ale proč by mělo?
Prý se tu na kamenech našly otisky pravěkých zvířat, tají dech hrdinka Honey v současném podání Jenovéfy Bokové a Anny Schmidtmajerové. Náhle odkudsi přitančí Vladimír Polívka coby raptor na slepičích nohách a o chvilku později jej následuje přebíhající stádo plechových prehistorických tvorů.
Pavel Šimčík a Lenka Krobotová jako rodiče titulní hrdinky studují domácí pekárnu. Její první uvedení do provozu podávají jako zasvěcující obřad, který končí pěveckým koncertem.
Dva z nejpovedenějších úryvků novinky inscenované v pražských Jatkách 78 ilustrují, že diváky čeká především roztodivná mozaika zábavných scének, plná překvapivých scénografických momentů. Scének s vypilovanou choreografií v režii Rosti Nováka a s nezvyklými kostýmy. Miroslav Krobot se svými herci se těmto pozitivům (která jsou už tradičním rysem Cirku La Putyka) navíc pokusil dodat propojující linku a hlavně hereckou tvář.
Dejvičtí tak učinili jen v cílených a skvěle odehraných náznacích; diváka tak po celou dobu drží v napětí. Je Honey obětí svého sadistického milence a pasáka (skvělý Václav Neužil)? Nebo spíše své chorobné mysli? Naznačuje dvojí herecké podání dívčinu schizofrenii? Nebo sledujeme duševní pochody nudící se dívky, která si obyčejné odpoledne u vody ozvláštňuje roztodivnými představami? Na nic z toho jednoznačnou odpověď divák nenajde. On se ostatně spíše než zkoumáním kdo a proč nechá strhnout uvolněnou atmosférou nezvyklého kusu, ze kterého vysloveně čiší, jak si oba soubory náročné zkoušení užily a jak je to propojilo.
Co lze vykřesat
Dejvické divadlo a Cirk La Putyka si na sebe společným a možná zbytečně dlouho dopředu avizovaným projektem upletly pověstný bič – oba soubory totiž v případě uvedení jakékoli novinky doprovázejí velká očekávání. A to je v době, kdy jsou putykářské akrobacie a dechberoucí herecké výkony Dejvických už trochu nevděčně považovány za standard, více než vražedné.
Honey je však především důkaz nezdolné invence a nekončící snahy hledat a prozkoumávat nové cesty, tedy vlastností, které jsou oběma režisérům společné. Ať už je tahle medová cesta slepá, nebo ne, divák prostě musí spolu s Krobotem a Novákem na tuto hru přistoupit. Pak bude překvapen, co všechno jsou ti dva po tolika letech ještě schopni ze svých souborů vykřesat.