Fakta Pomník Radeckého

Radecký mělo změnit. „Některé slavné osobnosti ze zemí Koruny české se nacionalistům podařilo v učebnicích dějepisu zdeformovat, respektive zatajit skutečnou podobu doby, v níž žili a pracovali. Vznikl tak neblahý český mýtus, který je dodnes hlavní ideologickou silou, jež brání objektivnímu pohledu na naše vlastní dějiny,“míní Jan Bárta.

Sochu maršála Radeckého vztyčili Pražané několik měsíců po jeho smrti – zemřel začátkem ledna 1858 v úctyhodném věku 91 let. Pomník navrhl ředitel pražské akademie Christian Ruben. Sousoší je dílem nejslavnějších sochařů té doby, bratří Josefa a Emanuela Maxových.

Po skončení velké války a rozpadu Rakouska byl monument nejprve zahalen. Na jaře 1919 díky Klubu Za starou Prahu unikl zkáze a dočkal se transportu do Lapidária Národního muzea.

Maršál Radecký začínal jako kadet kyrysnického regimentu na turecké frontě na sklonku 80. let 18. století. Proslavil se jako tvůrce vítězného bitevního plánu v „bitvě národů“u Lipska v roce 1813. V létě 1848 rakouské jednotky pod jeho velením rozdrtily Italy u Custozzy a Santa Lucie. Pod Radeckého velením nasazovali život vojáci všech národů monarchie, a to včetně Čechů. Od počátku kariéry byl hodnocen jako schopný, statečný a oblíbený velitel. K jeho lidským slabostem

– deset měsíců po smrti maršála se Praha dočkala jeho pomníku.

– po vzniku republiky byl pomník na Mariánském náměstí nejprve Údajně aby neprovokoval nedalekou italskou ambasádu. Italy Radecký několikrát porazil. Poté byla socha sňata.

– V souvislosti s rekonstrukcí náměstí se začal řešit návrat.

náležely dluhy, nad nimiž nedokázal vítězit. „Zapravoval je za něj císař,“uvádějí historici.

Spolek Radecký podporuje i organizace 28. pěší pluk Praha. Ani tento elitní regiment, zvaný Pražské děti, neušel zkreslení historie. Po roce 1918 košatěla legenda o zběhnutí pluku k Rusům na karpatské frontě na jaře 1915. Zapomíná se, že Pražské děti si plukovní prapor vybojovaly zpět úspěšným nasazením na albánské a italské frontě až do hořkého konce na podzim 1918.

Do plejády zmíněných zapomenutých osobností náleží i generál Alois Podhajský. Za velké války jeden z nejvýše postavených Čechů v rakouské armádě. Po roce 1918 vstoupil do československé armády a dotáhl to až na zemského velitele na Moravě, generálního inspektora, a dokonce šéfa štábu. V roce 1946 zemřel v Praze, degradovaný.