Radek má co říct. Bude z něj výborný kouč

Takových let. Takových úspěchů. Takových debat... Nikoli náhodou po levici Radka Štěpánka, který zrovna oznamoval své definitivní adieu, seděl právě profesor Pavel Kolář, světová kapacita v oboru fyzioterapie.

Jeden z mužů, kteří mu pomáhali řešit takřka hamletovské dilema: Být, či nebýt ještě tenistou?

„Rozhodnutí bylo na něm, ale doporučení jsem mu dal,“líčil Kolář. „Nebylo to tak, že by musel nutně končit, ale medicína má hranice. A mé zkušenosti jsou takové, že chci sportovce upozornit i na to, že jim jednou bude padesát. Vrcholový sport je dnes natolik fyzicky náročný, že si ponesou určitou daň. Nesmí být tak velká, aby vás časem invalidizovala.“

Laicky přeloženo: potenciální trable už převážily výnosy. „Zápasová zátěž představovala velké riziko recidivy, a to by v tomto případě znamenalo řešení další operací. A tím pádem horší kvalitu života,“vysvětluje Kolář, jak na tom Štěpánek byl po zákrocích v oblasti krční i bederní páteře.

Představa, že by se v rozžhaveném Melbourne bil na pět setů, už se Kolářovi nepozdávala: „Myslím, že je to moudré rozhodnutí. Tohle je správný čas.“

Štěpánek, to byl poměrně výjimečný pacient. Či spíš parťák.

„Byl přínosem i pro mě, přiznávám,“uvedl. „Radek patřil ke sportovcům, co ze svého nadání dokázali dostat maximum. Vedli jsme debaty o pohybu a způsobu tréninku, bylo to vzájemně poučné.“

Jejich známost dospěla do stadia, že spolu řešili nejen otázky těla, ale i duše. Třeba Štěpánkovu vášnivou náturu. „Ze začátku dával do tenisu emocí až moc, někdy se to obrátilo proti němu,“vzpomíná Kolář. „Poučil se, dokázal emoce regulovat. Bylo vidět, že získává určitou moudrost.“

To zní příjemně. Pokud by měl ostatně Štěpánkovu budoucnost rozsoudit právě Kolář, má jasno. „Myslím, že by z Radka byl vynikající trenér. Tohle je místo, kam patří,“soudí. „Hodně si toho prosadil sám, viděl to a cítil. Pokud jednou někoho povede, bude mu mít co říct.“