PRAŽSKÉ VYDÁNÍ Rozstříleli ho na hranici, vzpomíná dcera odbojáře
Město rozdalo nepoctivým šoférům pokuty za 450 tisíc korun Počet kontrol by se podle taxikářů měl ještě navýšit
Bylo jí tehdy šest let a té hrozné zprávě nechtěla věřit. „Boženko, tatínek je mrtvý,“říká jí maminka. Dva muži v kožených kabátech přinesli už jen otcovo kolo a aktovku.
Jana Přikryla, účastníka protinacistického i protikomunistického odboje, doslova rozstříleli patnácti kulkami při pokusu utéct z Československa. Ale je červenec roku 1949, doba nejtvrdší totality, a přesné okolnosti smrti svého otce se Božena Kocůrková dozví až mnohem později.
„Jako malá jsem si slíbila, že musím zjistit, jak to bylo. Celý můj dlouhý příběh trval 68 let,“vypráví Kocůrková. S reportérem MF DNES mluví v kuchyni, kde se koncem čtyřicátých let tu zprávu dozvěděla. Příběh jejího otce Jana Přikryla i jí samotné je jedním z mnoha svědectví o boji za svobodu, který si Česko zítra připomene. Přikryla letos in memoriam ocenily Etická komise Úřadu vlády i prezident Miloš Zeman. Nebýt mnohaletého snažení jeho dcery Boženy, zůstal by jeho osud zřejmě zapomenut.
Přikryl, rodák z Němčic na Hané, pracoval na drahách, do jeho života však brzy zasáhla druhá světová válka. Byl střelcem v partyzánské brigádě Jana Žižky, na svědomí měl odzbrojování nacistických četníků a vojínů, loupil vybavení včetně výbušnin z německých skladů, převáděl ruské zajatce, každý den nasazoval život.
Ani s poválečným vývojem své země se nesmířil. Záhy se stal členem protikomunistického odboje. V odbojové skupině Světlana pomáhal s ukrýváním zbraní a vyhledával bunkry, kam se mohli ukrývat lidé, kteří vstoupili do ilegality.
V dubnu 1949 ho kvůli tomu StB povolala na výslech, ke kterému se nedostavil. A tak po něm začalo pátrání. Tři měsíce se skrýval, nic o něm nevěděla ani jeho rodina, s kterou se musel kvapně rozloučit.
A 12. července 1949, den po jeho šestatřicátých narozeninách, se to stalo.
Přikryl se zastavuje na statku rodiny Benediktových v malé obci Salajna na Chebsku. Chce jen poprosit o vodu, ale na statku ho začnou zdržovat. Když zjistí, že je pronásledován režimem, zalarmují nejbližší služebnu SNB. Přikryl se dává na útěk. Ví, že na německou hranici to je jen několik kilometrů, ale pětice pronásledovatelů je mu v patách. Jeden z pohraničníků, kteří už vědí, že chce opustit Československo, ho samopalem střelí do nohy.
Zkouší se odplížit, ale obklíčili ho. Nechat se zatknout? Nepřipadá v úvahu. Přikryl proti přesile použije zbraň. A odplata je děsivá. Pohraničníci ho patnácti kulkami rozstřílejí.
„S maminkou a třemi sourozenci jsme zůstali sami,“vypráví osmašedesát let poté jeho dcera Božena. Zprávy měla rodina v Novém Malíně na Šumpersku jen kusé, k tragické přestřelce došlo na druhém konci republiky, 400 kilometrů daleko.
Protože Přikryla označili bez jakéhokoli soudu za vlastizrádce, neměla matka nárok na vdovský ani sirotčí důchod, navíc ji záhy propustili z práce „pro nespolehlivost“. „Děti, s kterými jsme kamarádili, se nám posmívaly, že máme tatínka vlastizrádce. Nás málem dali do dětského domova a maminku chtěli poslat do Polska, odkud pocházela. Dodnes si pamatuji, jak jsem vysvětlovala těm lidem, že mamince budeme se sourozenci pomáhat a že to zvládneme,“popisuje Kocůrková.
Až rok nato její matce, která čtyři děti živila prací na statku, přiznali aspoň sirotčí a vdovský důchod.
Uznali, že Přikryl byl válečný hrdina. Ale jeho činnost v protikomunistickém odboji rodině neodpustili.
Rehabilitace jen pro odsouzené
„Chtěla jsem studovat, být učitelkou, místo toho jsem šla dojit krávy. Zažívala jsem pořád samé represe. Ale nestěžovala jsem si, vždycky jsem to vzala, jak to je, a snažila se,“vypráví Kocůrková. Z dojičky se stala zootechničkou. A pořád usilovala o otcovu rehabilitaci.
„V roce 1968 jsem konečně mohla nahlédnout do soudního spisu. Tam jsem na vlastní oči viděla fotku tatínka, jak leží rozstřílený na poli v
Hrdina odboje
Jana Přikryla zastřelili pohraničníci 12. července 1949 u obce Salajna na Chebsku. Byl účastníkem protinacistického i protikomunistického odboje, za druhé světové války přepadával nacistické vojáky a četníky, po komunistickém puči pomáhal s odbojovou skupinou Světlana ukrývat režimu nepohodlné lidi. Za sebou zanechal ženu a čtyři děti, z nichž nejstarší – Boženě – bylo tehdy šest let. Letos ho in memoriam právě díky úsilí dcery Boženy Kocůrkové ocenily etická komise Úřadu vlády i prezident Miloš Zeman. obilí. Ale rehabilitaci zamítli, prý se týká pouze odsouzených. A s mým tatínkem že nebylo zahájeno ani trestní stíhání, protože byl zastřelen,“vzpomíná.
Nedalo jí to a s bratrem Oldřichem vyrazili na místo činu. Několik sousedů si na Přikryla pamatovalo a všeho litovali. Dokonce si vzpomněli, že se na statku střílelo ještě jednou, mezi lety 1953 až 1955 se tam někdo pokoušel Přikryla pomstít.
Režimu její zarputilost nebyla po chuti. Navíc nebyla členkou KSČ, chodila do kostela.
„Pokud by naše čtyři děti neměly hudební talent, těžko by se dostaly na školy. Protože jsme oba pracovali jako dělníci, děti měly aspoň dělnický původ, ale stejně to moc nepomohlo. Jen dcera se dostala na ekonomickou školu,“vypráví paní Kocůrková. V tu chvíli se právě dcera Božena, která její vyprávění poslouchá, přidává do rozhovoru.
„Měli jsme to tak, že se o dědečkovi doma nemluvilo. Maminka nás před tím vším chtěla uchránit, měli jsme krásné dětství, co se přesně stalo, jsem se začala dozvídat, až když dědu rehabilitovali,“říká dcera paní Kocůrkové.
Až dlouho po listopadu 1989 nastal zlom. Rehabilitace se u soudu v Šumperku dočkal v roce 1995, letos pak etická komise Úřadu vlády po složitém opatřování důkazů Přikryla jmenovala účastníkem třetího odboje a odporu. Také se mu letos dostalo státního vyznamenání medailí Za hrdinství in memoriam z rukou prezidenta Miloše Zemana při příležitosti státního svátku 28. října.
„Jednou to všechno sepíšu,“plánuje Kocůrková, která se ani ve svých pětasedmdesáti letech nezastaví. Na Šumpersku je tajemnicí spolku zahrádkářů, pořádá zájezdy, v domovském Rapotíně byla oceněna jako významná osobnost obce.
„Vše díky tomu, že maminka se nikdy nevzdá. Ale kdoví kolik je podobných příběhů, o nichž se nikdy nedozvíme,“říká dcera Božena.