Pravda vítězí. Ale je jen jedna? V
V Praze projde 17. listopadu průvod proti lžím, výmyslům a hoaxům. Jeho organizátoři věří, že jejich pravda je ta jedna jediná. Jenže pravdu nelze pojímat jako něco stálého, je to pohyb myšlení, který vyžaduje otevřenost i diskusi, a ne odsuzování lidí s
Praze se zítra v rámci připomínek událostí 17. listopadu koná akce s pozoruhodným názvem „Pravda nemá alternativu“. Jedná se o průvod centrem města spojený s vystoupením akademiků a aktivistů, kteří s odkazem na odvahu studentů let 1939 a 1989 budou demonstrovat proti „lžím, výmyslům, hoaxům, polopravdám a fake news“.
Akce má podtitul „za pravdou je nutné si dnes stát více než kdy jindy“a jejím „terčem“jsou alternativní média, předvolební kampaň a vrchní představitelé českého státu.
Proti právu organizátorů akce vyjádřit veřejně svůj kritický postoj k rasismu či porušování mezinárodního práva nelze přirozeně nic namítat a je jistě záslužné, že se v době celkové společenské apatie vůbec najdou lidé, kteří jsou ochotni jít do aktivního občanského postoje.
Problematický je způsob, jakým český politický aktivismus v posledních měsících pracuje s konceptem „pravdy“a „pravdivosti“.
Jedním ze základních předpokladů demokracie je existence různorodých názorů ve společnosti, respektování jejich rozmanitosti a vzájemná diskuse. Škatulkování názorových oponentů a jejich veřejná ostrakizace ve smyslu „kdo nesouhlasí s naší pravdou, je lhář“tomuto předpokladu vůbec neprospívá.
Je příznačné, že právě v den oslav názorové svobody jsou Praha a další česká města již tradičně plné verbálních útoků a vzájemné nesmiřitelnosti. Tato atmosféra je zarážející o to víc, že primárními cíli veřejných protestů nebývají ti, kteří dlouhodobě usilují o zničení demokracie (pravicové a levicové extremistické síly), ale legitimně zvolení představitelé demokratických institucí.
Zákopová válka
Každý má pochopitelně právo s názorem oponenta nesouhlasit, nicméně diskuse, která v posledních měsících a týdnech probíhá v českém veřejném prostoru, není ničím jiným než zákopovou válkou. Všeobecně rozšířený koncept „naší výlučné pravdy“, seznamy nepohodlných „alternativních“médií a oblíbené kádrování novinářů a myslitelů spíše než vyspělou demokracii připomínají počátek „diktatury proletariátu“či obdobné formy nesvobody.
Černobílé vidění světa vyjádřené protikladem pravdy a lži je bezesporu ideálním nástrojem politického marketingu, který již není výlučnou doménou politických stran, ale i aktivistických skupin. Skutečností však je, že pojmy „pravda“a „pravdivost“jsou vůbec nejsložitějšími konstrukty lidského myšlení.
Není náhoda, že myšlenkové předpoklady toho, co se myslí „pravdou“, se liší jak mezi kulturami a civilizačními okruhy, tak i mezi myšlenkovými proudy uvnitř kultur a tradic samotných. Historicky měly tyto rozpory pozitivní i negativní dopady. V nenásilné diskusi vedly ke zrodu nových způsobů myšlení, jako tomu bylo v případě vzniku křesťanského myšlení na základě konfrontace hebrejské a řecké tradice.
„Ve jménu pravdy“byly na druhé straně zabíjeny miliony lidí, ať už šlo o „pravdu boží“, v jejímž světle katolická církev násilně kolonizovala svět, nebo o „jedinou pravdu“Velkého kormidelníka Mao Ce-tunga během děsivé kulturní revoluce v Číně.
Dějiny těchto procesů ukazují, že pravdu nelze pojímat jako něco stálého, daného a nezpochybnitelného. Pravda je pohyb myšlení vyžadující respekt a otevřenost, protože pravdou si nikdy nemůžeme být jisti.
K podstatě „pravdy“a „pravdivosti“patří její nekonečné hledání a ověřování – a nezpochybnitelnou výsadou demokracie je právě svoboda tohoto hledání.
V demokratické diskusi tedy nelze souhlasit s tvrzením, že „pravda nemá alternativu“. Takové pojetí je v přímém rozporu s principem demokratické plurality, protože tam, kde nejsou k diskusi přizváni názoroví oponenti, není svoboda.
Jinou otázkou je, proč národ, který si za své životní heslo zvolil spojení „Pravda vítězí“, je čím dál více neschopen vzájemné diskuse. Jinými slovy, proč se sám a dobrovolně svobody a privilegia názorového pluralismu vzdává.
Apokalyptická nálada
Média i náměstí jsou plná vulgarit, oponenti a lidé s odlišným politickým názorem jsou nazýváni „lůzou“, a vlastně již není ani patrné, že by se o překonání názorových rozporů někdo alespoň snažil. Česká společnost žije v podivné apokalyptické náladě nezadržitelného „konce demokracie“či „ohrožení řádu“.
Vyhlíží politického spasitele, který bude občany spojovat, nevěří demokratickým institucím ani právním nástrojům. Přitom poučením z let 1939 a 1989 je především to, že žádný spasitel nepřijde a že ztráta či nabytí svobody závisí na vůli a odvaze občanů, nikoli politických reprezentantů. Ale možná, že je to všechno jen „hoax“.
Problematický je způsob, jakým český politický aktivismus pracuje s „konceptem“pravdy.