Nemocný stařík na Hrad patří
Papež Jan Pavel II. vládl katolické církvi sedmadvacet let a jednou z nejpozoruhodnějších částí jeho odkazu je způsob, jakým přijímal a veřejně nesl svou nemoc a umírání. Když se o svých posledních Velikonocích snažil pozdravit zaplněné náměstí a do mikrofonu nevydal hlásku, bylo to poselství možná ještě přesvědčivější, než kdyby spřádal moudrá slova. Muž, který se opíral o kříž s motivem umírajícího těla, v těch dobách světu sloužil nikoliv svěží aktivitou, ale ukázkou toho, jak se dá prospět přijetím nemoci, utrpení a vlastní konečnosti.
Ne že by Svatý otec, který je už z principu hlavním „hlasatelem kříže“, snesl přímé srovnání s jakýmkoliv světským politikem. I v Česku by se však našel jeden úřad, jenž může být zastáván mlčky a vsedě, naplňován spíše hlubokými gesty nežli velkými slovy a činy. Ve své podstatě je vyhrazen starším mužům (a ženám, které ho však ještě nezastávaly). Výkon tohoto úřadu se nemusí vyznačovat akcí, ale třeba i „protiakcí“: vyrovnaným a důstojným stárnutím, završováním celoživotního odkazu, postupným přijímáním neduhů stáří, k němuž patří nadhled vůči všedním politickým svárům a starostem.
Ano, prezident může být starý a nemocný. Může veřejně chřadnout i trpět, zůstávat „nad věcí“a třeba tím poddaný lid povzbuzovat mnohem více nežli energický mladík.
Toto tvrzení není obhajobou nynějšího prezidenta, jenž své zjevné zdravotní potíže zlehčuje a jehož celoživotní odkaz by se definoval jen těžko, pomineme-li bezbřehý pragmatismus. Idea, že nemocný stařík na Hrad patří, se chce především ohradit proti rozšířenému dojmu, že kulhající a zadýchávající se senior má odstoupit, nemá kandidovat, patří do šrotu právě pro svoji chorobu. Do šrotu nepatří, neboť zrovna pro takového politika může být křeslo na Hradě vrcholně přiléhavé. Ano, palác nad Prahou je ideálním místem pro starého nemocného muže, který v životě něco vykonal, vystoupal na vrchol a s garancí všeho, co se mu podařilo, hodnot, za které ručí, bude třeba i na kolečkovém křesle dohlížet na směr, kterým se společnost ubírá.
Je to mimochodem společnost, která rychle stárne. Kvůli vyspělé medicíně se v ní téměř nikdo nevyhne dlouhému utrpení, náročné léčbě nemocí, jež dříve utínaly život rychle, málokdo uteče bezmoci a samotě plynoucí z odkázanosti na druhé.
Je-li dnes třetina populace stará či vážně nemocná, není od věci, aby i takoví lidé promlouvali do správy věcí veřejných. A nejde-li to ve vládě či v parlamentu, kde se musí hledět na výkon, úřad hlavy státu je pro takového politika jako stvořený.
Na prezidenta ostatně česká ústava nahlíží jako na notáře, garanta toho, že základní pravidla nezůstanou jen na papíře, ale bude je reprezentovat i někdo, kdo je střídán. Svým konkrétním příběhem aktualizuje stálý seznam symbolů, kromě znaku, vlajky, pečeti a hymny je tady insignie živá a dočasná. Tak jak se doba vyvíjí, vystupují na Hradčany různé osobnosti, jež v uplynulých dekádách života samy prožívaly to, co společnosti dávalo její dnešní podobu. Neživá pravidla garantují tím, že je interpretují pro danou dobu.
Na nynějším „opovrhování nemocí“na Hradě má bohužel smutný podíl i ten, na koho kritika cílí. Slabost muže, jenž jiné s gustem a přiznaně ponižuje („Každý den někoho urazím“), se logicky akceptuje mnohem hůře nežli nemohoucnost někoho, kdo může veřejným trápením stvrdit svou celoživotní ochotu rozdat se pro druhé.
Nakonec tedy zřejmě platí, že každý chřadne tak, jak žil v dobách, kdy byl při síle. Na panovníkovi je to jenom víc vidět.