CO MĚ NAUČILO PODSVĚTÍ
Do showbyznysu se vrátil už před víc než deseti lety, kdy se stal úspěšným muzikálovým autorem a producentem. Dlouho ale nechtěl říct, kde byl a čím konkrétně se živil v devadesátých letech, kdy na delší čas zmizel z očí. Až teď to mlčení prolomil.
Zokna své kanceláře má fascinující výhled: na Václavák, kde se pod námi hemží lidé, auta i tramvaje. Máte pocit, že byste odtud celé to náměstí mohli řídit dálkovým ovládáním. Mě ale ještě víc šokuje to, že jsem Sagvana Tofiho vůbec dostrkal k osobnímu setkání. Trvalo mi to skoro dva roky. Zapínám diktafon. Má snad tolik práce, že nestíhá? Neumí si zorganizovat čas? Hraje si na pana nedostupného, aby tržně vyšrouboval svou showbyznysovou hodnotu?
„Těch důvodů je víc,“sedá si do křesla. „Moc nedůvěřuju lidem, které neznám, například. Ale hlavně se mi za poslední dva tři roky razantně změnil pracovní život. Obrací se na mě spousta lidí s věcmi, na které jsem dřív nebyl zvyklý, a musím je řešit. Naštěstí mám své druhé já, tady Jáju,“naznačí pohledem k produkční Jáje Klíčové, která zády k nám zrovna telefonuje s bankou. „Jája mi vnesla do pracovního života pořádek, vyřizuje za mě smlouvy a účty a daně, čímž mě zachraňuje, protože kdybych se o to měl starat já sám, tak bych brzy lítal v malérech. Díky ní se můžu soustředit výhradně na věci, které jsem vždycky chtěl dělat.“A to je co? „To znamená nevystrkovat moc obličej a hlídat si svoje věci ze zákulisí.“
Tenhle model Sagvana Tofiho, s nímž se teď bavím, se zrodil kolem roku 2004, kdy musel utnout jistou dobrodružnou etapu, kterou zatím tajil, ale dneškem to prolomí. Už za pár minut. Všechno se dozvíte.
„Tenkrát ze dne na den skončily časy, kdy jsem si myslel, že budu mít všechno zadarmo, a začal můj návrat k showbyznysu. S tím rozdílem, že už jsem nebyl tak naivní jako dřív.“
Vraťme se tedy do roku 2004. O Tofim se toho moc nevědělo. Režíroval videoklipy, psal sloupky do časopisu Spy. Taky scénáře k filmům a reklamám – pod pseudonymem, protože když máte pověst barového floutka, vaše nápady budí u klientů a priori nedůvěru. A někdy v tom roce 2004 dostal Tofi nabídku napsat libreto k muzikálu s písničkami Michala Davida. „Přede mnou se o to pokoušelo několik renomovaných autorů, neúspěšně. Je totiž rozdíl psát scénář na předem dané písničky, nebo napsat z gruntu nový příběh bez omezení. A i když jsem vlastně muzikály nesnášel, tak písničky Michala Davida jsem znal z dob, kdy jsem jezdil jako host na jeho vystoupení, takže jsem věděl, že má i fantastické texty. Řekl jsem – OK, naposlouchám si to, zkusím z toho seskládat příběhovou mozaiku.“
POCTIVÁ DUŠE VACULÍK
Žádné extra nadšení z jeho scénáře se ale nekonalo.
„Na papíře to tak nevyznělo, ale já tomu věřil,“říká Tofi. „Po dvou letech, kdy to bylo u ledu, jsem šel za Františkem Janečkem, který vlastnil práva k písním, že bych měl za sebou někoho, s kým bych muzikál zrealizoval. Souhlasil, práva mi poskytl a já se stal jedním z producentů.“Tak vznikly Děti ráje. Ostřílení šíbři muzikálové scény věštili Tofimu a jeho dvěma společníkům brzký krach. Pak někoho napadlo, že ústřední dvě postavy dýdžejů by mohl hrát Tofi s Lukášem Vaculíkem.
„Luky je jeden z nejlepších lidí, co jsem kdy potkal. Čistá, poctivá duše, co drží slovo. Oba jsme trochu rozdílní, já jsem víc hrr, ale spojuje nás, že jeden druhého nikdy k ničemu nenutil. Když jsme dělali film, vždycky jsme se dohodli, že do toho půjdeme jedině za konkrétních podmínek a za stejné peníze. Prostě parťák.“
První Vaculíkova reakce na nabídku hrát v Dětech ráje?
„Já u toho nebyl,“říká Tofi. „Nechtěl jsem se do toho montovat, já Lukyho nikdy k ničemu nepřemlouval. Vím jen, že jeden z těch mých kolegů producentů s ním proseděl šest hodin.“
V listopadu 2009 měly Děti ráje premiéru.
„Sázeli jsme se s Lukym, kolik repríz to udělá. Já tipoval sto. Pak jsme sázku posunuli na tři sta, potom na pět set...“
Muzikáloví konkurenti už se nesmáli. Zírali. A záviděli.
ŽIVOTNÍ RISK
V roce 2013 vypršela pětiletá lhůta, po kterou měl Tofi se svými dvěma společníky pronajatá hudební práva. Muzikál měl stále solidní návštěvnost, a tak Tofi nadhodil zdánlivě šílenou vizi: hudební práva si prodloužit a Děti ráje přestěhovat do Brna. „Ale ti moji dva parťáci tomu nevěřili. Vlastně tomu zase nevěřil nikdo,“přiznává.
A kdo by věřil? Stěhovat po pěti letech a pěti stech reprízách vybydlený muzikál do Brna?
„Byl to zase risk jako prase,“připouští zpětně.
Teď už se do toho pustil úplně sám. Všichni se mu smáli, že shoří. On zatím v tehdy zpustlém Boby centru vymýšlel, jak tady postavit muzikálovou scénu. Bývalí Tofiho parťáci Viktor Mráz a Michal Běloušek se navíc kousli a odmítli mu odprodat už přislíbený podíl svých práv, takže Tofimu zůstal v ruce jen jeho původní scénář. Musel zorganizovat a zaplatit novou choreografii, kulisy, kostýmy, najmout nového režiséra. Celkový účet: čtrnáct milionů v luftu. Ani hercům z původního pražského představení se do Brna moc nechtělo, takže Tofi musel vyhlásit konkurz, kam se však pro změnu zdráhali přijít brněnští herci, aby si nenaštvali Stanislava Mošu, vládce brněnské muzikálové scény, takže Tofi musel novým tvářím v době tříměsíčních zkoušek platit jídlo i ubytování, aby měl vůbec s kým hrát.
„Když se dneska ohlédnu zpátky, byla to vlastně úplná kravina. Sebevražda. A zase mě podržel Luky, který do toho šel se mnou. Myslel jsem, že u toho chcípnu, ale klaplo to. Potvrdila se moje intuice, že lidi z Moravy přijdou. Děti ráje měly dobré jméno a pořád je dost těch, pro které je Praha daleko. I ti, kteří nás viděli už v Praze, přišli znova, a navíc přivedli svoje babičky, děti a tety.“
Dnes mají Děti ráje bezmála sedm set repríz.
„Odešel jsem do Brna jako šašek a vrátil jsem se jako vítěz,“bilancuje. Hrdý je i na to, že v Brně vybudoval zcela novou muzikálovou scénu, kam teď pražští producenti ochotně vyvážejí vlastní muzikálové produkty.
ODLOŽENÁ NÁVŠTĚVA U GOTTŮ
„Jakmile se ale něco rozjede a funguje to, nechávám to za sebou a rozhlížím se, co dál,“říká.
Nabízelo se napsat pokračování Dětí ráje.
„Ale proč dělat dvojku, když pořád funguje jednička?“
Měl nabídku napsat muzikál složený z písní Karla Svobody. To zkrachovalo na zablokovaných autorských právech, ale byl to krůček k jinému nápadu: napsat muzikál postavený na písních Karla Gotta. Tofi si opatřil všechny jeho desky a začal poslouchat song po songu. Dva tisíce pecek. Pokud mu některá zněla příběhově a hodila se do mozaiky, přesunul ji do užšího výběru, který se dál ztenčoval. Výsledek zněl: Čas růží.
„Muzikál podle Gotta chtěli dělat všichni, léta se o to někdo snažil. Mně se to povedlo dotáhnout, protože jsem to utajil. Kdyby se to dozvěděli konkurenti, tak by mě zařízli. V Česku to chodí tak, že všichni muzikáloví bossové si jedou to svoje, ale jakmile se o něco pokusí někdo nový, tak se všichni semknou a jdou vám po krku.“
Svůj záměr Tofi neprozradil ani Gottovi.
„Karla si strašně vážím – za jeho slušnost i vystupování, nikdy jsem ho neslyšel říct sprosté slovo nebo že by někoho pomluvil. Výjimka v branži. Když jsem ho někde potkal, měl jsem nutkání mu přiznat, že něco píšu, ale v duchu jsem se okřikoval: Drž hubu, Sagvane, drž hubu! Jak to někomu řekneš, tak ti to zlikvidujou, ukradnou. Ale věděl jsem, že je to na mě samotného přece jen příliš velké sousto. Tak jsem zašel za svým kamarádem, producentem Oldou Lichtenbergem. Začali jsme shánět práva na hudbu a texty písní z celého světa, které Karel za svou kariéru nazpíval. A shodli jsme se, že Karel musí být první, kdo se dozví, že něco chystáme.“