MARATON S MIMINEM NA KRKU
NEWYORSKÝ MARATON Běhá se od roku 1970 a je považován za nejslavnější ze všech. Tradičně první listopadovou neděli se na start postaví kolem padesáti tisíc nadšenců. Bylo by jich i víc, ale šanci dostanou jen ti, kdo splní kvalifikační limit, jsou vylosov
„Na cos vlastně těch dvaačtyřicet kilometrů myslela?“ptáseměmůjmuž. Sám neběhá proto, že přesně z toho má strach. Aby nemusel několik hodin myslet na to, kde ho zase píchlo nebo že ještě zbývá dvanáct kilometrů. „Nemyslela jsem na nic,“odpovídám upřímně. „Jen na vás. A hlavně na tuhle reportáž.“
Je pondělí dopoledne, takže moc času na psaní už nezbývá. Jsem ráda, že sedím, bolí to míň než ležet.
Jsem dojatá. O dvě kila lehčí než včera touhle dobou.
Nemám nehet na prostředníčku pravé nohy a na levé tváři mám otlačenou medaili, kterou jsem si v noci dala pod polštář. Ale taky se usmívám. Ačkoliv sebechvála je něco, co jsem se v Americe zatím nenaučila, řeknu to – jsem na sebe hrdá.
Před devíti měsíci, když jsem se na maraton do New Yorku přihlašovala, jsem měla tři dny do porodu, dvanáct kilo navíc a únavu v očích při cestách z ložnice na toaletu.
Teď mám medaili.
BĚH S KOČÁRKEM
Protože o newyorský maraton je zájem, který mnohokrát převyšuje kapacitu, o startovní čísla se soutěží v loterii. Zkoušela jsem v ní štěstí už třikrát. To ještě jako bezdětná a se spoustou volného času. Ani jednou to nevyšlo. V lednu, s těhotenským břichem, mě proto napadlo, že by život mohl mít smysl pro humor. A neměl. Když mi na začátku března – to už se synem u prsa – oznámili, že mě ani tentokrát nevylosovali, bylo mi to líto. Do New Yorku jsem chtěla.
A tak jsem to nevzdala. Nově také proto, že mi porod dal kus odvahy a báječný pocit blaženosti, že když jsem zvládla tohle peklo, maraton musí být brnkačka. Omámená hormony jsem se rozhodla vydat další možnou cestou – podpořit charitativní organizaci a upsat se, že pro ni svým nadšením seženu přes dva a půl tisíce dolarů, tedy něco kolem šedesáti tisíc. Pokud bych peníze nevybrala, musela bych je doplatit ze svého.
Ještě ten den jsem si vytvořila internetovou stránku se svým příběhem a rozeslala ho do světa. Naštěstí se ukázalo, že Američané jsou štědří dobrodinci. Do večera jsem měla prvních tři sta dolarů a dalších dvě stě přišlo od kamarádů z Česka, než jsem se vyspala. Nakonec jsem peníze měla pohromadě už koncem července a ze svého jsem musela zaplatit jen startovné (250 dolarů), dopravu do New Yorku, hotel a běžecké vybavení. Počkat: jen? Doma bych za to pořídila dovolenouumoře.Apakžeje běhání nejlevnější koníček!
Můj trénink začal po šestinedělí v obchodě se sportovním vybavením. Zaprvé jsem si potřebovala pořídit boty a podprsenku velikosti menšího stanu. Když byl syn ještě spavé miminko, párkrát jsem zkusila vyběhnout s kočárkem. Ale upřímně, nestálo to za moc. Nijak zvlášť mě to nebavilo a rozhodně nešlo o seriózní trénink. Byl to prostě jogging s kočárkem. Taky jsem věděla, že běžecké
přípravě nemůžu dát víc než dva dny v týdnu plus víkendy, kdy se o dítě postará manžel. Přemýšlela jsem o tom, co dělat, a při běhu mě napadlo, že bych mohla hodit ješitnost stranou a nechat si od někoho poradit. A tak jsem si na jednom blogu vyhlédla trenérku. Dohodly jsme se, že mi napíše plán a já ji každou neděli budu informovat, jak mi to jde. Trénovala jsem čtyřikrát týdně. Přes týden večer kratší tratě a intervaly, o víkendu dopoledne dlouhé běhy.
Nejprve jsem si myslela na čas kolem čtyř a čtvrt hodiny. Jak ale dítě rostlo a všichni doma jsme čím dál míň spali, chtěla jsem prostě jen doběhnout do cíle. Ačkoliv ve zkoušce na New York jsem měsíc před závodem zvládla jen třicet kilometrů a měla dost, řekla jsem si, že to dám. Mám přece silnou vůli! A dva jiné maratony za sebou. Vím, do čeho jdu. A dojít pěšky se to dá vždycky. Tak uvidíme.
VSTÁVÁM VE 4.10
Do New Yorku dorazíme s rodinou v sobotu odpoledne. S kufrem a kočárkem jdu rovnou z autobusu vyzvednout startovní číslo. „Budu potřebovat manželův doklad totožnosti,“říká žena za pultíkem a kýve hlavou k opodál telefonujícímu muži. „Běžím já,“říkám. „Cože?“překvapeně pohlédne na spícího synka do kočárku. „Ty jsi teda superwoman! Hodně štěstí!“
Hodinu poté sedíme na večeři. Už pátý den se přejídám těstovinami všemožných tvarů, ale hele – trenette jsem ještě neměla! Hodně piju, a to hlavně vodu a bezkofeinový čaj, na který jsem
si posledních osmnáct měsíců už celkem zvykla. Pak si připravím věci, třikrát kojím, jdu spát, asi tak dvaatřicetkrát čurat, no a maratonský den je tady!
Kromě mě je tu padesát tisíc běžců. Dopředu vím, že vyběhnu dlouho po profesionálech i nejlepších amatérech, konkrétně v půl jedenácté. Na startu v obvodě Staten Island však musím být už po sedmé ráno, protože pak se zavírá velký kus města a mosty. To znamená vstát ve 4.10, připravit do lednice mléko, samozřejmě potmě, abych nevzbudila muže ani syna, zhltnout instantní kaši, k ní banán a vyrazit dvanáct bloků od hotelu na seřadiště autobusů. Jeden z nich mě po hodině a půl dopraví na start.
Vypadá to tady jako v uprchlickém táboře. Tisíce lidí s průhlednými igelitkami v rukou a v tom nejhorším možném oblečení nebo starých županech. Kempují na trávě, choulí se v závětrných rozích záchodových budek nebo v charitativních stanech doplňují energii pečivem s arašídovým máslem. Podaří se nám tu sejít se s kamarádem Romkem a společně vystojíme frontu na reklamní čepice. Je zima, větrno a poprchává. Na prvních kilometrech na mostě se budou hodit.
Pro ukrácení dlouhé chvíle se tu dělá ledacos: hodně lidí dospává, pár jich čte, několik mladých holek hledá v davu topmodelku Karlie Klossovou a jiné celebrity, které prý taky mají běžet. Hodně tu frčí hudba a zaníceně se debatuje o tom, které aplikace na mobilu bude nejlepší vypnout, aby baterie v mizerném počasí vydržela až do cíle. Chlapík vedle mě si zezadu na boty píše jméno Ellen. „Dcera. Včera se narodila. O tři týdny dřív. Je tak maličká!“vysvětluje, když vidí, že ho pozoruju. Jmenuje se Jack, je z Kalifornie a porod byl prý taková bleskovka, že to tak tak stihnul z ulice do hotelu k rychlejší wi-fi, aby viděl porod přes Skype. „Tos nechtěl letět prvním letadlem zpátky?“zajímám se. Chtěl. Ale žena nechtěla. Ví, že New York je pro něj srdeční záležitost. Je tady už popáté. Však prý uvidím.
JSEM V PŮLCE!
V půl desáté se konečně otevírá startovní brána. Začíná poslední úprk na toalety, protože kdo bude čurat na mostě nebo z něj, bude ze závodu nemilosrdně vyloučen. Do speciálních kontejnerů také hromadně odhazujeme svršky, které po závodě poputují na charitu. Jsem na samém začátku mostu, když se z reproduktorů ozve zpěv America The Beautiful, nahrávka Sinatrova New York, New York a startovní výstřel. Ještě jsem ani nezačala a už jsem dojatá.
Tak tedy do toho! Na začátku pozvolna, protože dav se trhá dost pomalu. Hromada lidí se fotí nebo točí videa, ačkoliv pilíře mostu jsou v mracích a z města před námi nejsou vidět ani hrubé obrysy.
Hned za mostem pochopím, že všechny superlativy, které jsem o tomhle maratonu kdy slyšela, nebyly jen řeči. Ačkoliv je mizerně, od čtvrtého kilometru je každá brooklynská ulice našlapaná fanoušky a zábavou. Taky proto není důvod přemýšlet, čím si zaplácnout hlavu. Tady špičkový DJ. Támhle Beatles Revival. Na dalším rohu hraje borec na dudy – a jak! A na druhé straně ulice muž s cedulí: „If Trump can run, so can you!“Je tu tolik lidí, kteří mohli sedět doma u krbu nebo u míchaných vajec v restauraci, ale ne, přišli fandit. Lidi jsou dobří, svět ani společnost nejsou v rozkladu, nečeká nás žádný úpadek civilizace, letí mi hlavou. Že by teď někdo mohl vytáhnout zbraň a začít střílet? Napadne mě to vzhledem k tomu, co se na Manhattanu stalo pár dní předtím. Ale nevěřím tomu.
Jsem tak okouzlená, že až do patnáctého kilometru se ani nenapiju – prostě na to zapomenu. A vzpomenu si až v židovské čtvrti, kde fanouškovský randál najednou utichne. Ortodoxním Židům jsou maratonci ukradení. Ten kontrast je zvláštní – jako by nás kdosi na chvíli vystřelil utíkat na jinou planetu. A pak zase zpátky. Kapely, cedule, bubny, tanec, jekot, dospělí s banány, pomeranči, domácími dýňovými muffiny (mňam!) a dětmi, co si chtějí plácnout. High five!
Vůbec nevím jak, ale najednou jsem v polovině trati.
Nene! Už?
CHCI OBEJMOUT
Víc než kilometrový most Queensboro, kterým se přesouvám na Manhattan, je prý nejhorší úsek trati. Pětadvacátý kilometr, dlouhé nepříjemné stoupání, větrno a minimum fanoušků. Navíc začíná hodně pršet. Lovím z podprsenky výživový gel, vymáčknu ho do pusy a zapiju vodou. Nechci zastavovat, takže se dost poliju, ale stejně už jsem durch, tak co.
Tak tedy Manhattan. Byla jsem tu snad tisíckrát, ale nikdy jsem si nevšimla: opravdu je První Avenue směrem do Bronxu do kopce? Nebo se mi to zdá? Nezdá. Fakt je do kopce!
A teď už to bolí. Potřebuju si odpočinout, takže si dávám oraz: pět bloků běh, pět bloků chůze. A pak spatřím kamarádku Petru: „Potřebuju obejmout!“volám a běžím si pro pohlazení a ujištění, že se určitě dostanu do cíle. „Už tam budu?“ptám se, protože Petra trať dobře zná, běžela ji před lety. „Budeš,“zalže milosrdně, i když obě víme, že maraton začíná až v Bronxu – protože teprve tam přijdou skutečné problémy. Kupodivu ne ty s prsy, kterých jsem se obávala, protože jsem už osm hodin neměla kde odstříkat mléko. Protože jsem nejedla a hodně se potím, ani žádné nemám. Ukazuje se, že mnohem větší potíž jsou kolena a žaludek, který odmítá
zpracovat karamelový výživový gel. Měla jsem si ho pořádně vyzkoušet – moje chyba. Trochu už mě taky zrazuje hlava. „Teprve dvaadvacátá míle?“(Maraton jich má 26,2.) Vždyť už musím být mnohem dál!“Přiznávám: je mi ouvej. Posledních pět kilometrů vede Central Parkem. Tady někde by měli být moji kluci. Manžel i syn. To už zase jdu, čas nečas, nechci je prošvihnout. Těkám očima na obě strany, ale vidím jen další tisíce a tisíce neznámých obličejů – aby ne, když v New Yorku při maratonu fandí dva miliony lidí.
Na posledním kilometru už jistojistě vím, že jsem je minula. Zavolala bych, baterka mi vydržela (většinu závodu jsem měla letecký režim), ale sítě jsou přetížené a telefon ani nezazvoní. Abych nebulela, rychle ho obracím proti sobě a točím sama sobě na památku video – říkám si, že nehledě na to, jak pekelně to právě teď bolí, tohle byl jeden z nejsilnějších životních zážitků. Čtyři sta metrů – zpomaluju doslova do šnečího tempa a plácám si se všemi, co si plácnout chtějí. Dvě stě metrů – a konec.
Čekám, že teď to přijde – slzy štěstí, bolesti, ale nic. Zvláštní prázdno, v němž se všechno děje rychle za sebou. Dostávám medaili, iontový nápoj, slané preclíky, pončo. A ve stanu svého charitativního týmu horkou čokoládu. Chci si k ní konečně sednout, ale jde to ztuha: musím se nejprve přidržet stolu, přenést váhu na ruce, až pak dopadnu na židli. „Slušný! Mně to tak rychle nešlo!“směje se muž vedle.
Skoro vařící čokoládu objímám pevně oběma rukama, ale stejně se klepu zimou. Nastává nejhorší část dne: vstát, přejít na druhý konec parku a nějak se dopravit do hotelu. Mám to čtyřicet bloků. Nejbližší ulice kolem jsou zavřené, Uber žádný, u vstupu do metra klaustrofobické davy. Mohla bych si vzít rikšu, ale s dolarem, který jsem našla v běžeckých trenýrkách, mám přesně na minutu jízdy, což mi moc nepomůže. Takže jdu pěšky.
Jak se vzdaluju od parku, stávám se s medailí na krku a v modrém ponču čím dál větší hrdinkou. „Gratuluju!“ozývá se zprava. „Skvělý výkon!“křičí kdosi z druhé strany ulice, když zatáčím do německé hospody, kde čeká manžel, syn a zbytek rodiny. Otevřu dveře a v tu chvíli se spustí potlesk, hvízdání, hosteska u dveří mě poplácá po zádech. Celá hospoda na sedmatřicáté ulici tleská – mně! A potlesk ještě zesílí, když osazenstvo zjistí, že jdu ke kočáru, vytahuju z něj mimino a dávám mu pusu.
Před hodinou jsem si byla jistá, že tohle byl můj poslední maraton. Teď nevím. Ale prvně si chci sundat boty. Lehnout do vany. A vychutnat si bez tréninku aspoň jedno víkendové ráno, kdy nám usmažím palačinky a naservíruju je do postele.
No a pak uvidíme.