JÍTE MASO?

Jíst, nebo nejíst maso? Téma, které nadhodíte ve společnosti a hned se rozproudí diskuse. Někdy docela bouřlivá. Tady jsou texty dvou redaktorek s odlišnými názory.

PRO BUDOU ZE PSŮ BÝLOŽRAVCI?

„ No tady bych tě nečekal. Ty kupuješ maso?“řekl mi nedávno kolega, se kterým jsme se potkali v řeznictví.

„Jak jíte?“ptal se mě pár dnů poté majitel jedné restaurace, který mě pozval na oběd. „No, myslím to tak, jestli jíte maso,“upřesnil. „Ano, jím maso, proč?“„Fakt? Tak to je super, to jsem nečekal.“A tak jsem začala mít pocit, že asi vypadám jako člověk, který nejí maso. Trochu mě to polekalo. Nechci působit jako člověk, který nejí maso. Znám totiž ve svém okolí několik lidí, kteří přestali jíst maso, a pozoruji na nich určité proměny.

S kamarádkou jsem absolvovala dovolenou v Řecku. Bylo to v roce, kdy se stala vegetariánkou. Dohodly jsme se, že budeme kupovat zeleninu a ovoce na místním tržišti, žít úsporně a zdravě. Přítelkyně připravovala různé zeleninové směsi. Byly dobré, jenže já jsem po třech dnech měla ukrutnou chuť na maso. Přinesla jsem si gyros, takovou tu hromadu kousků masa v chlebové placce, ze které teče mastnota a majonéza. Tehdy to mezi námi, dobrými kamarádkami, začalo skřípat.

PROTI TY OČI SE NA MĚ KOUKALY

Kmému vegetariánství vedla spletitá cesta, i proto jako vegetariánka nikoho nad jeho talířem nesoudím.

Maso nejím téměř pět let. Trvalo mi to. Ze začátku jsem trpělivě vysvětlovala, co mě k vegetariánství vedlo. Jen zřídka byl zájem okolí bezelstný, většinou se za ním skrývala snaha mi vegetariánství rozmluvit nebo ho zlehčovat jako módu, která přejde. Protože jsem si intenzivně uvědomovala, jak dlouhá a křivolaká cesta vedla k mému vegetariánství, nikoho jsem „neobracela na víru“, jen jsem se snažila tu cestu trpělivě popsat a vysvětlit své důvody. Zatímco vegani a vegetariáni kolem mě byli obvykle neagresivní, diskuse s nevegetariány se většinou zvrtly. Tak jsem toho nechala. Teď dělám výjimku. Jednoduše proto, že mě o to v magazínu požádali. Nepřesvědčuji vás, čtenáře, abyste přestali jíst maso. Jen prostě znovu shrnu důvody, které mě k vegetariánství vedly.

Poprvé jsem přestala jíst maso, když mi bylo asi pět. Tehdy, v temnotě komunistických osmdesátých let, jsme mívali zhruba každý týden k večeři uzenou makrelu. Podávala se na oválném talíři, můj táta rozloupl rybu kolem páteře, ale hlava

„Nevypadáš, že by ti to chutnalo,“řekla poté, co chvíli pozorovala, jak jím.

„Mi to chutná,“huhlala jsem v tom majonézovo-masovém opojení.

„Z čeho to maso je?“pokračovala. „Vepřové.“„Vypadá to hnusně.“Ach. Co v takové chvíli říct? Jít do útoku větou, že vařená rajčata, paprika a cuketa na pohled vypadají taky hnusně? Omlouvat se, že kazím estetickou stránku naší dovolené tím, že jím něco, co vypadá hnusně? Provinila jsem se něčím? Ten gyros zkrátka způsobil v našem soužití trhlinu. Tak jsem si pak na něj chodila sama, netahala jsem ho do našeho domečku, abych to nekazila ještě víc.

Znám víc lidí, kteří přestali jíst maso. Mají většinou společné toto: čím dál víc mluví o jídle. Přesněji o tom, co která potravina obsahuje, jakou látkou nahrazují jinou látku, kolik má co vitaminů. Přijímání potravy je v jejich podání složitou chemickou procedurou, nad kterou je třeba mít neustálý dozor.

Na své blízké a přátele, kteří maso jedí, se dívají s útrpným výrazem. Jako když se paní učitelka kouká na zlobivého žáčka a myslí si, no jo, ty jsi ještě hloupoučkej, však on ti život ukáže, že jsi se mýlil.

Nás masožravce rentgenují pohledy naznačující jejich nadpřirozené schopnosti vidět v našich tělech všechny zdraví škodlivé procesy, které konzumace masa způsobuje.

SERVÍRUJETE MRTVOLY!

Dřív mě řeči o jídle nebavily. Připadaly mi jako ztráta času. V poslední době je ale kolem sebe slyším tak často, až mi začaly vadit. Úplně nejstrašnější se mi zdají být debaty na téma, jaký stravovací styl je či není takzvaně normální. Je normální jíst výhradně potraviny rostlinného původu? Nebo lze občas pozřít rybku? Nebo je normální jíst maso? Jaké maso? Výhradně od kravičky, která umírala šťastná a my ji předtím viděli? Nebo maso, které leží na tácku, je zabalené v igelitu a my nevíme, kde a jak žila kravička, ze které pochází? Měl by se stydět každý, kdo jí maso, ať už to z igelitu, nebo to, co nedávno běhalo po louce? Dopadne to s masožrouty jako s kuřáky, jimž byly úředně zavřeny hospody, ve kterých mohli kouřit? Budou zrušena řeznictví a v restauracích bude maso zakázáno podávat?

Nedivila bych se. Nedávno jsem sledovala, jak to schytala majitelka jednoho ostravského vegetariánského bistra. Bylo velmi oblíbené, zákazníci na sociálních sítích pěli ódy, jak skvěle se tam vaří. Slečna si otevřela další restauraci, kde podává jídla vegetariánská i masitá. Její vegetariánští zákazníci ji za to odsoudili. Oslavné příspěvky se změnily v nenávistné. Psali, že je zrádkyně a ať ji fackuje hanba za to, že servíruje mrtvoly. Chovali se k ní jako zlí lidé. Ten příběh mě utvrdil v pocitu, že cílem mnoha vegetariánů není jen nejíst maso, aby kvůli nim nemusela umírat zvířata, ale především přesvědčit každého, že nejíst maso je jediný správný způsob stravování.

Já se přesvědčit nenechám. Jíst maso mi připadá naprosto přirozené. Nechápu, proč bych se najednou měla cítit být býložravcem, když jím lidé nikdy nebyli. Jedině snad v dobách největší chudoby, kdy se mnozí k masu nedostali a jíst ho bylo výsadou těch bohatších nebo šikovnějších, kteří si nějaké zvíře dokázali ulovit. Protože tehdy lidé tak nějak přirozeně věděli, že maso potřebují, aby byli silní, aby přežili.

Neberu námitky, že my masožrouti jsme vrazi nebohých zvířátek, která živoří v krutých podmínkách jen proto, aby se dostala na naše talíře. Některé druhy zvířat byly odjakživa chovány proto, aby lidé měli co jíst. Mají smůlu, žijí ve světě, jemuž právě vládnou lidé. Jestli tady jednou třeba přistanou mimozemšťané, kteří budou požírat nás lidi a ne krávy, no tak budou mít zase nějaký čas krávy štěstí a my smůlu. Ale argument, že bychom měli přestat jíst maso, aby kvůli nám neumírala zvířata, neuznávám.

Mimochodem, to bychom do přírody nesměli zasahovat vůbec. Každý záhon, každé políčko

zůstala neporušená. Ty oči se na mě koukaly, a i když mi maso chutnalo, ten pohled byl nesnesitelný. Plakala jsem. Hodně. Rodiče nechápali, ale nechali mě jíst suchý chleba.

Podruhé jsem měla výhrady k masu na gymnáziu v kerouackovském a hippies období. K dlouhým vlasům, květovaným šatům, lennonkám a kanadám, které jsem nosila, to prostě patřilo. A pak znovu na vysoké, ale to spíš z nouze, vařili jsme špagety s kečupem, luxus kolejního stravování.

Definitivně jsem přešla na vegetariánskou stravu, když jsem čekala třetího syna. Z masa mi bylo špatně, smrdělo mi a mně došlo, že ho odmítá mé dítě. Jsem mu vděčná za tohle jasné a nekompromisní znamení. Jenomže s tím si rozumně uvažující člověk nevystačí. Nebude mi něco chybět? Bílkoviny, železo, vitamin B? Nebude něco chybět miminku? Začala jsem studovat různé zdroje. A zjistila jsem, že objevuji Ameriku. Výzkumné závěry se shodovaly: jíst uzeniny nebo červené maso je nezdravé, bílkoviny, vitaminy i minerální látky se dají jednoduše získat z rostlinné stravy. Vegani a vegetariáni jsou často zdravější než jedlíci masa a veganské dítě může prospívat, pokud samozřejmě není živené hranolky s kečupem a tatrankami. Jen musí člověk přemýšlet nad tím, co jí.

NEJSEM LEV

A pak přišla salva protiargumentů z mého okolí.

Predátoři v živočišné říši přece také jedí maso, chceš učit lva jíst trávu?

Ne, ale nejsem lev. Lev nemá na výběr a funguje jako skvělý regulátor v ekosystému. Když se zbavíte vlků, musí nastoupit myslivci, kteří si poradí s přemnoženou srnčí zvěří. Jenomže velkochovy prasat nemají s vysokou zvěří nic společného. Zatímco vlk a lev svým lovem drží ekosystém v rovnováze, živočišná nadprodukce v civilizaci ekosystém nepřiměřeně zatěžuje a je vpravdě ekologickou katastrofou. Kilogram hovězího masa si žádá celkem patnáct tisíc litrů vody, počínaje zavlažováním polí s kukuřicí nebo sójou, kterou se dobytek krmí, konče vodou nutnou k transportu, zpracování a uchování masa. Mezi deseti nejnáročnějšími potravinami na vodu v celosvětovém měřítku jich je osm živočišného původu, vymyká se jen káva a čokoláda.

Řekni Eskymákům, že nemají jíst maso, vymřou, vždyť v Grónsku nic neroste!

Eskymáci nemají velkochovy, loví ryby, nemají na výběr. Já na výběr mám. Všichni se shodneme, že zvířata jako jsou kočky a psi mají inteligenci a emoce srovnatelné třeba s malými dětmi. Podobně jsou na tom třeba prasata. Kde se vzala dělicí čára mezi štěnětem a seletem? Pro vás je nepřijatelné jíst psí guláš, pro mě jíst guláš z krávy.

Jíst maso je přece přirozené, lidský druh to dělá už tisíce let, je to záležitost instinktu.

Přirozenost a instinkt radí různým lidem různě. Třeba znásilňovat, zabíjet, krást nebo lhát. Někdy je instinkt velmi dobrý rádce, ale někdy ne. Lidé jsou proto pány tvorstva, že mají také morálku a etiku. A pro mě se stalo morální nekupovat a nejíst maso. Peníze jsou mocné – pokud za něco zaplatím, dávám tím v tržním hospodářství najevo, že je o to zájem, že to má být dál vyráběno a prodáváno. Nechci, aby moje peníze posilovaly obchod s masem. Lidé se od pradávna díky své inteligenci učili přizpůsobovat podmínkám, v nichž žili. Když vysbírali plody v pralese, začali lovit, když byl problém lovit, vynalezli zemědělství. A když jsme přelidnili planetu, je čas přejít na veganství či alespoň na vegetariánství. Protože živočišná výroba produkuje víc skleníkových plynů než třeba doprava. Není logické šetřit vodou v domácnosti v domnění, že se chovám ekologicky, když si dám k večeři dvacet deka šunky. A nemohu se prohlásit za ekologicky uvědomělého tvora, který jezdí do práce na kole místo v autě, když si ke svačině koupím párek.

Vegetariánství a veganství je móda rozmazlených obyvatel západního světa, před sto lety by se ti všichni vysmáli.

nějakému druhu ublíží. Stačí, že si vegetarián zryje kus zahrady, aby si zasadil byliny, a šup, už na to doplatí nějaká žížala, brouček či co já vím, kdo ještě. Měli bychom tedy vyhlásit zákaz rytí záhonů? Jasně, žížala a brouček mají právo na život. A co třeba vyhlásit zákaz sklizně na polích? Víte, kolik kombajny a další technika zlikvidují zajíčků, malých srnečků a dalších rozkošných bytostí? Stejně rozkošných, jako jsou malé kravičky, prasátka a kuřátka.

SÓJA, NEBO SALÁM?

Jsem připravena, že mi budete psát, jaká jsem cynická mrcha. Počítám s tím. Při přípravě na tento článek jsem přečetla hromady textů o vegetariánství, shrnujících všechna pro a proti. Přečetla jsem si závěry vědeckých studií i názory lidí, kteří jsou buďto na straně vegetariánů, nebo na straně masožroutů. A čím víc jsem četla, tím víc jsem se utvrzovala v tom, že maso zkrátka do mého života patří a chci, aby tam patřilo i nadále.

Dozvěděla jsem se například, že vegetariány tolik oslavované potraviny ze sóji, sloužící jako náhrada za maso, jsou tak průmyslově upravované, že už s přirozenou potravinou nemají nic společného. Vegetarián ládující se sójou je na tom vlastně stejně jako masožrout ládující se levným salámem, jehož složení je lepší neznat. Ale je na každém, co si do sebe láduje.

Jestliže je někomu líto utratit peníze za kvalitní maso a volí raději levný salám, je to jeho věc. Stejně jako je věc každého, jestli si pečlivě skládá jídelníček z organických potravin, protože odmítá vše chemické, průmyslově zpracované a k zelenině si dá hovězí steak, nebo si místo steaku dá plátek sójového polotovaru a je přesvědčen, že tím pro své zdraví udělal to nejlepší.

Mluvme o tom, že se na pulty obchodů dostává maso nekvalitní ze zvířat krmených podivnými, geneticky modifikovanými směsmi. To je problém. Ale nesnažme se podlehnout názorům, že lidé, kteří jedí maso, jsou vrahové. Kromě toho neexistuje jediná vědecká studie, podle níž by se dal udělat závěr, zda jsou zdravější lidé, kteří maso nejedí, nebo lidé, kteří ho jedí.

Jo, a ještě něco jsem se při tom ponoru do dvou odlišných vnímání světa dozvěděla. Už se prodává i vegetariánské krmivo pro psy a kočky. Ano, je to tak. Část lidí, která se rozhodla, že jejich způsob stravování je ten pravý, si už nejenže dovoluje nadávat majitelům restaurací za to, co v restauraci podávají, ale dovoluje si upírat kočkám a psům stravu, která je pro ně přirozená. Nebo snad někdo chce tvrdit, že pes je býložravec a nepotřebuje maso? Ale chápu, je za tím dobře míněná snaha zachránit kravičky a prasátka. Tak jen aby při ní nakonec nevymřeli pejsci.

Před sto lety by se mi vysmáli i proto, že bych chtěla mít jako žena volební právo, že by Amerika mohla mít černošského prezidenta nebo že by gayové a lesby měli možnost uzavírat sňatek. Časy se mění, máme víc informací než dřív, máme víc možností se rozhodnout. Je jen na nás, jak se svojí svobodou se rozhodovat naložíme.

Když se všichni stanou vegetariány jako ty, kde budeme ta kvanta zeleniny pěstovat, vždyť se nevejdou na planetu!

Naopak. Abychom vykrmili jateční zvířata, musíme vypěstovat jejich krmivo. Studie ukazují, že z deseti kilogramů proteinu, který sežere tele ve svém krmivu, vznikne půl kila živočišného proteinu, který může zkonzumovat člověk.

Když na stejně velkém poli vypěstujete místo krmiva pro zvířata zeleninu k jídlu pro člověka, dostanete několikanásobně víc jídla. Na proteiny stejně bohatého jídla. Copak ti chuť masa nechybí? Chybí. Jednou dvakrát do roka, když se nad ohněm na táboře opékají špekáčky, mě přepadne touha ochutnat. Ještě jsem to neudělala.

NIKOHO NEPŘEMLOUVÁM

Tohle jsou moje důvody, proč nejím maso a vyhýbám se ostatním živočišným produktům. Můžete mít jiné. Pro někoho je důležitější ekologické chování, s nímž je konzumace masa v přímém rozporu, někdo se nechce jednoduše podílet na utrpení zvířat, někdo to dělá kvůli svému zdraví. Někdo možná jen uvažuje nad tím, že by se vzdal masa, ale zvyk, tlak rodiny a okolí nebo třeba neznalost veganských či vegetariánských receptů mu v tom brání.

Moje cesta k bezmasému jídelníčku byla dlouhá a složitá, nejhalasnějším odpůrcem vegetariánství jsem byla paradoxně krátce předtím, než jsem se pro tenhle životní styl rozhodla; zahrnuje nejen odmítání masa, ale třeba i koženého oblečení a jiných výrobků z kůže, jako jsou boty. Jako bych se tehdy hádala sama se sebou, jako bych přesvědčovala samu sebe. Uvědomuji si to velmi silně, proto nikoho ve svém okolí nepřemlouvám.

Doma maso nevařím, ale když jsme v restauraci a některý z mých synů si chce objednat maso, nezakážu mu to. Toho nejmladšího to ani nenapadne, vyrostl v prostředí, kde se maso nejí, vegetariánsky se stravuje i ve školce.

Ti starší se mnou dřív maso jedli. Rodiče ovlivňují své děti v mnoha směrech a až vyrostou, zařídí se po svém. Díky výchově, nebo výchově navzdory. Nejmladší bude mít tuhle volbu skutečně svobodnou – bez toho, aby před sebou viděl ty mrtvé rybí oči, které dodnes vidím já.