HLAVNĚ MI NEŘÍKEJTE HRDINA
Nemá rád, když se zároveň s jeho jménem používá výraz hrdina. Jenže teď dostane Cenu Paměti národa. Uděluje se lidem, kteří se ctí prošli těžkými životními etapami. Takže to slovo se k němu zase vrací. Přesně tak, jak to nemá rád.
„ Vyprávím to jen proto, že historie má být zachována. Ne proto, aby se můj příběh někde vysílal. Já ze sebe nechci dělat hrdinu, rozumíte?“
Tohle říkal historikům a lidem ze společnosti Post Bellum, která provozuje sbírku Paměť národa. To je databáze nahrávek, v nichž vyprávějí pamětníci se zajímavými osudy. Nechtěl, aby se z toho publikovaly články nebo aby vznikl rozhlasový pořad, natož aby se on sám stal veřejně známým. Bylo to dlouhé přesvědčování, než začal vyprávět při zapnutém diktafonu.
„Jsem jen svědek událostí. Vím, že to důležité je nutné pro historii zachovat a já jsem už jediný pamětník toho, co se v krematoriu dělo. Všichni ostatní jsou mrtví. Tak jen proto vyprávím. A taky kvůli památce mého otce. Ale nedělejte ze mě hrdinu, jsou lidé, kteří udělali mnohem víc. Můžete se na to dívat z tohoto hlediska?“
Tohle zní na nahrávce často. Je znát, že mu velmi záleží na tom, aby mu ti, k nimž mluví, rozuměli. Takže dohodnuto, může vzpomínat.
Na dobu, kdy mu bylo šestnáct. Na to, jak ho táta v noci často budil. Měl pro něj práci – zapisovat jména lidí popravených nacisty. Lidí, kteří byli přivezeni do krematoria v Praze-Strašnicích. František měl často večerní vyučování, a když se kolem deváté večer vracel ze školy domů, viděl před krematoriem krvavé skvrny. To vždycky věděl, že v noci bude muset vstát a psát. Zaznamenávat jména
mrtvých, kteří měli být spáleni, jejich popel hozen do kompostu a jejich příbuzní se nikdy neměli dozvědět, kde skončili.
TAM BYLO KRVE!
Jeho otec František Suchý byl v krematoriu ředitelem. Práci získal tak, že bylo vypsáno výběrové řízení na člověka, který rozumí zahradám a kromě vedení krematoria bude schopen budovat a zkrášlovat urnový háj. Protože byl zahradní architekt, splňoval předpoklady. Práce, která pak provázela jeho život i život jeho syna, však měla ke zkrášlování zahrad hodně daleko.
„My jsme v krematoriu bydleli. Každé ráno přicházeli právník a lékař. Prohlédli papíry a dali povolení, aby tělo bylo spáleno. Otec jako zodpovědný člověk musel vědět, koho spaluje, takže dostal seznam popravených. Ty papíry mu pak byly zase odebrány. Pod trestem smrti je nesměl kopírovat ani nikomu říct, kdo byl u nás spálen. Popel měl být hozen do kompostu. Jenže otec popel schovával, i když riskoval, že půjde pod sekeru.“
Občas přišli nacisté na kontrolu a chtěli kompost vidět. Františkův otec tam proto pro jistotu sypal obyčejný popel, který vydával za lidský. A se synem dál tvořili seznamy zpopelněných obětí.
„Já to všechno věděl, vždyť jsem psal ta jména. Někdy jsem se díval v krematoriu výtahem dolů, kde ležely bedny s oběťmi. Některým ještě tekla krev. Tam bylo krve, že by se v tom člověk mohl brodit, vždyť to byli lidé, kteří měli useknuté hlavy,“vypráví František o prostředí, ve kterém žil jako kluk. Vybavuje si i den, kdy němečtí vojáci přivezli několik hlav. Otec mu říkal, že jde určitě o atentátníky na Heydricha a lidi, kteří jim pomáhali.
JAKO ZA NACISTŮ
Tolik se František s otcem těšili, až ta hrůza skončí. Však taky okamžitě, když vypuklo Pražské povstání, vytáhli zbraně, které měli celou dobu schované ve schránkách na urny, a šli bojovat na Vinohrady k rozhlasu. Hned 5. května 1945 s kamarády ve škole shazoval Hitlerův portrét, přestože jim ještě učitelé radili, ať jsou opatrní a počkají. „Říkali, ať neblbneme. No a někdy kolem 20. května tam už visel Stalin.“
Na rozdíl od mnoha jiných, vítajících osvoboditelskou sovětskou armádu, byl rozladěný. „Já už tehdy věděl, co se v Rusku děje. Znal jsem legionářskou literaturu, věděl jsem, co je komunismus a že tam zavírají lidi. Přesto jsem si myslel, že tady ten vliv nebude tak velký. Že jsme jiný národ, že budeme jakýmsi mostem mezi Východem a Západem,“vzpomíná.
Rozhodně ho nenapadlo, že v té nové, mírové době jim do krematoria po čase zase začnou přivážet popravené. Stejně jako za nacistů. Rozdíl byl jen v tom, že šlo o oběti komunistů. Vlastně ještě jeden rozdíl tam byl. Bylo to víc k nepřežití.
„Za nacismu bylo stanné právo. Němci sekali hlavy, popravovali na kobyliské střelnici, bylo to něco úplně jiného. V osmačtyřicátém byl mír. Nebyla válka, nebylo stanné právo, mrtví k nám nepřijížděli v bednách, nýbrž v regulérních rakvích s normálním lékařským popisem a úmrtním listem. Všechno tam bylo napsáno, vše probíhalo regulérně. Jedině že nesměl být pohřeb. Příbuzní nesměli vědět, co se stalo. Urny jim nesměly být vydány. Měly být uloženy ve společném pohřebišti bez označení.“
A tak zase uchovával s otcem seznamy, urny s popelem, zase dávali zprávy příbuzným. Držel v rukou například urnu s popelem Milady Horákové. Jenže František není typ člověka, který chce život strávit jen přihlížením, co se děje kolem něj. Nic takového ho ostatně otec nenaučil.
PĚTADVACET LET
Rozšiřoval protikomunistické letáky, netajil se, že s režimem nesouhlasí. Na vysoké škole, kterou studoval, se to o něm vědělo. Pak za ním přišel kamarád, že je třeba pomoci jednomu muži, prý agentovi ze Západu. A tak ho František nechal několikrát u sebe přespat, dokonce ho vozil autem po Mělnicku,
kde si dotyčný potřeboval něco vyřídit. Jenže toho muže už sledovala Státní bezpečnost.
A tak se brzy u výslechu ocitl i František. Zatčeni byli i rodiče, kteří byli už dřív v nelibosti estébáků, protože pomohli jedné rodině k útěku za hranice. Navíc Státní bezpečnost našla v márnici strašnického krematoria zbraně po Němcích a protikomunistické letáky, které tam František s otcem schovávali. Jeho rodiče dostali čtyři a čtyři a půl roku vězení, byl jim zabaven veškerý majetek. Ovšem s Františkem bylo hůř. Rozsudek zněl: pětadvacet let. Po soudu mu advokát řekl, že se má považovat za znovuzrozeného. Tehdy běžně padaly rozsudky smrti.
V roce 1952 skončil v nejtvrdší věznici Mírov a stále věřil, že komunistický režim padne. Nebyl sám. „My tam byli přesvědčeni, že bude válka mezi Západem a Východem, že to nastane každý měsíc. Například na Mírově o Vánocích roku 1952 jeden profesor prohlásil, že jeho úhlavní nepřítel je každý, kdo nevěří, že do třešní budeme doma,“vzpomíná.
Nebyli. Ještě dlouho poté nebyli doma. „Můžu vám říct, že po takových deseti letech se už člověk tolik přizpůsobí kriminálu, že začne tím kriminálem žít. Do těch deseti let je to blbý, po deseti si člověk zvykne,“shrnuje.
Ve věznicích se setkal se spoustou zajímavých lidí, s kněžími, profesory, stejně jako s obyčejnými lumpy, nacistickými zločinci, ale i komunisty, kteří doplatili na čistky ve vlastní straně. Vystřídal věznice na Mírově, v Opavě, na Borech, v Leopoldově.
Pouze jednou za čtvrt roku mohl napsat dopis jednomu z rodičů, ale jen pokud bachaři usoudili, že si to zaslouží. Často ho trestali korekcí, což znamenalo samotku a jídlo jednou za tři dny. Důvody byly různé, například nepozdravil bachaře, neměl v cele uklizeno, dostal se do podezření, že věděl o útěku spoluvězně. Lépe bylo až v opavské věznici, kde mohl pracovat na technických výkresech.
Rodiče pro něj po vlastním propuštění mnohokrát žádali milost či zkrácení trestu. Nakonec byl propuštěn v roce 1964. Našel si v Praze práci jako zámečník, po jedenácti letech se dostal do konstrukce podniku Kovodílo a tam zůstal až do penze.
ČEKÁ TĚ ŠPAGÁT
Když to celé vypráví, v jeho podání to zní jako naprosto banální, jasný příběh. Nesouhlasil s násilím, s popravami nevinných, s útlakem, no tak proti tomu všemu bojoval za cenu toho, že přijde o svobodu. Jasná věc, ne? Pro něj ano. „To vám připadá jako hrdinství? Zachovat si páteř, aby člověk nemusel uhnout před vlastním svědomím?“nechápe, proč jeho příběh u někoho vyvolává údiv, obdiv, kdoví co všechno, možná i stud, protože pak leckdo přemýšlí, jak by se sám zachoval, kdyby žil v té době.
„Když skončilo vyšetřování, tak estébák šel a udělal takhle dvě rozbíhající se čáry na stole. Řekl: Hele, když to podepíšeš, půjdeš domů, když nepodepíšeš, čeká tě špagát. Já jsem tenkrát nevěděl, že i kdybych podepsal, že by mě nepustili, ale naivně jsem si představoval, že by mě pustili, já to neznal ještě. No stejně jsem to nepodepsal.“Proč? „Přece nepodepíšu spolupráci s StB. Proto taky dneska nikdo, ať má jakýkoli argument, že byl nucený podepsat spolupráci, nemůže mít v mých očích žádnou výmluvu. Protože kdo mi mohl mít za zlé, že jsem v pětadvaceti letech chtěl žít? Kdo mi to mohl mít za zlé? No a já to neudělal. Jestli někdo říká, že to udělal kvůli zaměstnání, kvůli dětem nebo onomu, nepřipadá to u mě v úvahu. Neuznávám nic takového.“
Letos je mu devadesát. Na tom, že se jeho příběh před časem dostal na veřejnost, vidí snad jen jednu pozitivní věc. To, že po otci byl pojmenován park ve Strašnicích. Nebude tedy zapomenuto, že jeden statečný chlapík riskoval život svůj i své rodiny proto, aby se v každém režimu zachoval tak, jak se má chovat ředitel krematoria. Tedy projevovat úctu mrtvým a jejich pozůstalým. Že mu u toho pomáhal a stejně riskoval jeden mladý kluk? Že kvůli tomu přišel o nejlepší roky života? No jo, prostě se mu to tak nějak stalo, jen to hlavně nepovažujme za hrdinství.