Raymannové
Největší výrobce textilu v celé Evropě a dvorní dodavatel stolního prádla na císařský dvůr. I to patří k jesenickému rodu Raymannů.
Ještě koncem 18. století nic nenasvědčovalo tomu, že rod Raymannů bude patřit k největším výrobcům textilu v Evropě. Původně totiž provozovali perníkářskou živnost a svíčkařství, a to už od roku 1615. Skvělé podnikatelské schopnosti prokazují i později. V roce 1741 jsou vedeni v úředních záznamech už také jako kramáři, prodejci pálenky a majitelé čtyř z celkem sedmi jesenických pekařství.
Jeseník byl koncem 18. století centrem slezského textilnictví. Poměry v rychle rostoucím oboru zcela změnil Josef Raymann, který se narodil v roce 1770. Původně po svém otci provozoval zděděnou perníkářskou živnost, pokračoval v rodinné tradici svíčkařství a obchodoval s medem. Přesto se později stal nejúspěšnějším výrobcem plátna široko daleko.
Vše změnil jeho sňatek s dcerou vídeňského velkoobchodníka nitěmi a přízí Adolfa Weise v roce 1791. Josef Raymann se rychle adaptoval na nový obor. Od roku 1799 už skupoval jako tzv. faktor podomácku ručně spřádanou lněnou přízi a dál ji prodával. V roce 1808 staví vlastní bělidlo. Svoji manufakturu později rozšířil o valchu, mandl a sušárny na přízi a plátno. V té době plátno ale ještě nevyráběl, skupoval ho od drobných tkalců. Potom ho dál ve svých dílnách upravoval. „Je třeba říct, že v roce 1813 ještě zdaleka nebyl Raymannův podnik největším výrobcem lněného zboží ve městě,“upozornila ředitelka jesenického archivu Bohumila Tinzová, která se historií rodu zabývá.
Za pár let však už Josef Raymann zvládal celý výrobní proces včetně výroby plátna. Pro další růst ale potřeboval víc peněz, než mu výroba generovala. Velkým mezníkem byl konec roku 1819, kdy se spojil s velkoobchodníkem Jakobem Regenhartem, který s bratrem Aloisem vlastnil velký obchodní dům ve Vídni. Regenhartové obchodovali s plátnem a bavlněnými tkaninami. Vznikla tak nová společnost Josef Raymann et Companie a jejímu rozvoji už nestálo nic v cestě. Zaměřila se hlavně na damašek, proslulá byla také výrobou stolního prádla. Stala se dokonce dvorním dodavatelem stolního prádla na císařský dvůr. Z malé manufaktury tak rostl velký kolos.
Úspěšný podnikatel Josef Raymann se stal váženým měšťanem a vstoupil i do veřejného života. Od roku 1824 byl celých 10 let jesenickým starostou. Zemřel v roce 1844.
Jeho nejstarší syn Adolf Raymann, který se narodil v roce 1799, firmu dál rozšiřoval a má hlavní zásluhu na zavedení strojní velkovýroby. Právě on se zasloužil o spojení Raymannů s Regenharty, se kterými se seznámil na obchodních cestách. S otcem měl víc společného než jen rodinné pouto a podnikání. Stejně jako on se výhodně oženil a sňatkem s dcerou obchodníka a nájemce sobotínských železáren Andrease Eisenbacha rozmnožil rodinný kapitál. Vstoupil i do veřejného života a v roce 1834 otce vystřídal ve funkci starosty Jeseníku, kterým byl až do roku 1850. Po jeho smrti převzal i vedení firmy. „Adolf Raymann starší se stal průkopníkem průmyslové revoluce v rakouské části Slezska,“uvedla Tinzová.
Jako první v monarchii začal v roce 1845 používat pro bělení příze parní stroj, o šest let později zprovoznil první slezskou strojní přádelnu lnu, v letech 1865 a 1868 dvě strojní tkalcovny. Skokový růst znamenalo převzetí v té době druhé největší lnářské společnosti v Jeseníku a Slezsku, podniku Augustin Küfferle. Adolf Raymann zemřel v roce 1883. Jeho syn Adolf Raymann ml. se zasloužil o modernizaci podniku. Zavedl řadu technických vylepšení a rozšířil obchodní zastoupení značky Regenhart und Raymann také mimo Evropu – do Austrálie, USA a dalších zemí. V roce 1870 už firma měla 1 500 zaměstnanců a byla největší textilkou v celém Slezsku. Po smrti Adolfa Raymanna ml. se vedení firmy dostalo zcela do rukou Regenhartů. Rod zakladatelů textilního průmyslu v Jeseníku totiž nemohl „nabídnout“do vedení žádného muže. Regenhartům firma patřila do roku 1945, kdy byla znárodněna. Později se stala součástí lnářského gigantu Moravolen Šumperk, který měl celkem 17 závodů po celé severní Moravě. Podnik zanikl v roce 2004 v důsledku krize ve lnářství.