Chceme ve sportu
Poslanec Milan Hnilička (ANO) chce velet českému sportu. Jak ho dostane z krize a jaký rozpočet
Robert Sára Jan Daněk
nes na ustavující schůzi složí slib a definitivně se z něj stane poslanec. Milan Hnilička, někdejší náhradní brankář ze zlaté naganské party, se tak rázem ocitne ve zvláštní dvojroli. Bude z něj sledovaný politik i generální manažer, který zajišťuje hokejové reprezentaci servis, aby třeba v únoru po 20 letech zase získala olympijské zlato.
Může ale obě agendy stíhat a dávat jim sto procent? „V tuto chvíli ještě nevím. Bude to na mém posouzení, ale prioritou je politika.“
V rozhovoru pro MF DNES však Hnilička především mluví o své třetí roli, na kterou se připravuje. Andrej Babiš, jeho šéf z hnutí ANO, ho chce v čele chystané Agentury na podporu a řízení sportu, která má po dotačních aférách zajistit průhlednější financování sportu.
„Jsem do toho nadšený. Samozřejmě se můžu spálit, nebylo by to poprvé v životě. Ale je nás hodně, kteří bojujeme za úpravu podmínek financování, a já cítím ze sportovního podhoubí velkou podporu.“
Až agentura vznikne, budete se muset kvůli střetu zájmů vzdát práce pro hokejový svaz, ne?
Je to možné. Ale zatím mi tu práci nechte. Momentálně je to ještě pořád 50 na 50, jsem napůl poslanec a napůl člověk z hokejového svazu. Coby generální manažer hodně věcí deleguji a dohlížím na ně, zároveň ale mám v gesci dost práce kolem dětí a mládeže – a tam by mohlo nastat, že to stíhat nebudu.
Může poslanec být skoro tři týdny v Koreji na olympiádě a pak v Dánsku na mistrovství světa?
Tam by problém přijít mohl. Otázka je, jestli tam jako generální manažer musím být celou dobu. To budeme řešit za pochodu. A taky, jak to budu mít domluvené na klubu. Tedy poslaneckém klubu.
Co když se bude v únoru hlasovat o důvěře vládě a vy budete na olympiádě?
Tak samozřejmě budu muset sedět v Poslanecké sněmovně. To je pro mě priorita a hokej by musel jít stranou. Pak bych řekl, že už to stíhat nemůžu. Vnímám svou pozici v politice směrem ke sportu. Stagnujeme v něm a ministerstvo školství (MŠMT) má vůbec problém vyplatit programy a nejvíc na to doplácí sportovní prostředí. To je neakceptovatelné a je to jeden z důvodů, proč jsem se do politiky vrhl. Chceme sport financovat tak, abychom zastavili sešup na výkonnostní křivce. Jsme na ústupu v basketbale, volejbale, házené. I fotbal odchází ze světové scény, hokej jakbysmet. Dnes se v něm držíme v šestce, ale byli jsme zvyklí na medaile.
Máte být šéfem agentury a vy i vaše hnutí opakujete – stejně jako další partaje – zajistíme transparentnost financování sportu. Jak?
Sport má mít pravidla, a to i ve financování. Nejde to udělat tak, že se budeme dívat jen na počet členů, zvlášť když ani nemáme rejstřík sportovců, který už měl být hotov. Pak se současné programy těžko nastavují, když jedno z hlavních kritérií máme na vodě. A budeme-li se bavit o infrastruktuře, kvůli které vznikl dotační skandál, tak tady ani nemáme pasportizaci (inventuru) sportovišť. Kdo objektivně řekne, že tam je něco potřeba udělat a tam ne? Takže ona transparentnost je v nastavení pravidel. A tam si musí stát, potažmo úřad obhájit, jakou cestou chce jít. Musí dojít ke shodě mezi svazy – menšími i většími – zástupci školních sportů i jiných sdružení. Musí se vytvořit pravidla. Ta ale vždy budou subjektivní, protože nikdy na to nenajdeme rovnici.
Dobře, ale ta pravidla na financování se politici marně pokoušejí najít 28 let...
... ano a ani my tři to tady teď nevyřešíme.
To ne. Ale vy jste muž, který už brzy má šéfovat týmu, jenž rozhodovat bude. Měl byste vědět jak. Příklad: kdo typově dostane víc? Florbal, který má obří členskou základnu, nebo biatlon, který je do počtu členů minoritní, ale úspěchy má teď značné?
Mám na to svůj názor, který si ale nyní nechám pro sebe. Neměl by rozhodovat jeden člověk. Ale hlavní problém sportu dnes není ten, jestli má víc peněz dostat florbal, nebo biatlon. Ale že pohybová gramotnost dětí, které přicházejí do školy, je na velmi nízké úrovni. Kultura sportu je zanedbaná a upadá. Takže potřebujeme iniciátory sportu, aby děti vůbec sportovaly. Potřebujeme, aby se česká mládež začala hýbat. Svazy tedy můžeme i motivovat za jejich aktivitu, jak dokážou ke sportu přivést děti, jakou mají úspěšnost v reprezentaci.
To budou tedy ta kritéria?
Těch může být hodně, o penězích musí rozhodnout široká komise zástupců sportu. Ale zdůrazňuji, že smyslem nemá být rozdělovat peníze pro reprezentaci, protože problémem je, že děti neumějí kotoul. Já nevidím, že by na to v současných programech bylo myšleno. U nich je transparentnost s otazníkem. Pokud chceme něco napravit, musíme mít ten správný nástroj, ale ten současný je nedostatečný.
Je sport v politice minoritní záležitost?
Jednoznačně. V rozpočtu MŠMT a v problémech, které se tam řeší, je sport na periferii zájmu. Není výjimkou, že školství použilo část peněz, které byly původně určené pro sport, na jiné účely.
Sport má teď ročně dostávat zhruba šest miliard korun. Jaká je vaše představa?