Kačer Donald, předseda ČSSD S

Socialisté stále nemohou najít vhodného adepta na nového předsedu. Někdy se až zdá, že ho vlastně ani najít nechtějí. Funkce stranického šéfa tak může zbýt na prověřené kádry.

nadsázkou by se dalo říci, že pokud by v únoru na sjezd sociální demokracie v Hradci Králové přijel kačer Donald a před zhruba šesti stovkami delegátů tam vystřihl perfektní projev, měl by velkou šanci stát se předsedou strany. Tedy pokud by odněkud vytáhl alespoň čtyři roky starou průkazku člena ČSSD.

Socialisté jsou po nedělním jednání ústředního výkonného výboru v centru pozornosti. Stále dokola se omílají jména možných adeptů na předsedu. Řeší se, kdo by ve vedení mohl být, a kdo nikoli. Je to zatím debata značně umělá a občas až úsměvná. Protože ani sociálnědemokratické špičky to dnes vlastně netuší. Jisté je jen to, že většina mediálně nejprobíranějších jmen v čele s hejtmanem Vysočiny Jiřím Běhounkem do předsednického křesla z nejrůznějších důvodů nejspíš neusedne.

Vzhledem k situaci ve straně se buď skutečně objeví nějaký ten „kačer Donald“, nebo – což je mnohem pravděpodobnější – bude v čele ČSSD přinejmenším rok působit některá ze starých tváří, která je přímo spolupodepsána pod všemi neúspěchy z poslední doby.

Sociální demokracie je dnes v mnohem horší situaci, než byl po volbách v roce 2013 její tradiční rival – ODS. Ta sice ve volbách také dostala zasloužený výprask, ale v zásadě byla sjednocená. Respektive nebyla rozštípnuta na dva nesmiřitelné tábory, jak to nyní předvádějí socialisté. Kromě toho měla jasného kandidáta na předsedu, Petra Fialu, na němž se většina strany shodovala, ať už si o něm můžeme myslet cokoli. Fiala byl na tuto funkci postupně připravován a podporu měl do značné míry předjednanou, v čemž tehdy odvedl ohromný kus práce jeho předchůdce, zastupující předseda Martin Kuba.

Opět staronové boje

To u socialistů se opět naplno rozhořely spory a vášně, jaké léta předváděli „sobotkovci“a „haškovci“. Dnes je asi namístě nazývat je jinak, ale příkopy mezi nimi jsou podobně hluboké.

Jádro prvního tvoří Pražané, dále Hradecký kraj a Pardubicko. Až na některé dílčí spory se tam dají zařadit i Středočeši. Ve druhé partě jsou naopak Jihomoravané okolo Romana Onderky, Jihočeši a Ústečané. Ani ostatní regiony nevisí ve vzduchoprázdnu, ale buď se tam příznivci „modernější“a „zemanovské“linie ČSSD dělí, nebo hrají ještě svoje vlastní hry, jako například Plzeňané okolo Milana Chovance.

Do toho všeho pak po straně běhá přítel Bohuslava Sobotky, vlivný právník Radek Pokorný, který s končícím premiérem a hrstkou jeho věrných z Úřadu vlády vymýšlejí věci typu, jak do vedení strany dostat třeba starostu Nového Města na Moravě Michala Šmardu.

Obě party mají samozřejmě naprosto odlišné představy, kudy by se ČSSD měla vydat dál a jací by ji měli reprezentovat lidé. Jedno je jim však společné: odpor vůči skupině druhé, a tudíž neochota dělat s ní jakékoli kompromisy, především personální. Shodnou se i v tom, že teď není „technicky možná“změna stanov, jež by umožnila kandidovat nestraníkovi či člověku, který v partaji není alespoň čtyři roky.

Sečteno, podtrženo: úvahy, že by předsedou mohl být třeba hejtman Vysočiny – a dosud nestraník – Jiří Běhounek, jsou jen výkřiky. Kromě toho si ho v předsednickém křesle ani nikdo moc nepřeje. Dokonce i lidé, jejichž pochvalné výroky o Běhounkovi citovala některá média, v soukromí říkali, že si ho váží, ale za šéfa strany ho nechtějí. No a když Běhounek vyhlásil v neděli kandidaturu s tím, že by se do popředí měli vrátit lidé jako Michal Hašek či Jiří Zimola, ztratil sympatie „modernistů“úplně.

S ohledem na stanovy a povinnou délku členství ve straně jsou mimo hru o křesla v předsednictvu ČSSD i další zmiňovaní adepti, třeba i Kateřina Valachová nebo plzeňský hejtman Josef Bernard. Ten prý bude mít spíš starosti, aby uhájil aktuální pozici. Na jeho místo by se totiž mohl podle spekulací zevnitř ČSSD časem posunout bývalý šéf rozpočtového výboru Václav Votava, jenž nyní dělá poslaneckého asistenta Milanu Chovancovi.

A když už se objeví jméno někoho, na němž by se možná dokázaly oba tábory za nějakých okolností jakžtakž shodnout, nejeví o to dotyčný zájem. To je třeba příklad Jeronýma Tejce, jenž se z politiky stáhl.

Že by se stal v následujících týdnech do únorového sjezdu zázrak a objevil se nějaký spasitel, zřejmě příliš očekávat nelze. Ještě naivnější by asi bylo domnívat se, že se lidem v ČSSD nakonec rozbřeskne ve smyslu, že budou-li postupovat jako dosud, stranu definitivně pohřbí. Místo předsedy strany tak v Hradci Králové nejspíš na někoho zbude. V této souvislosti nejčastěji padají dvě jména. Prvním je středočeský místopředseda strany Jan Hamáček, druhým úřadující šéf Milan Chovanec.

Oba by do toho zřejmě šli s legendou, že být šéfem vlastně ani moc nechtěli, ale když už je ta krize a z různých důvodů nejsou žádní jiní kandidáti, tak se tedy obětují. Pochopitelně na rok, do řádného volebního sjezdu, kdy už by si mohli socialisté podle změněných stanov volit předsedu přímo. Nepochybně by při tom oba doufali, že kdyby se třeba jakžtakž povedly komunální volby v příštím roce, jejich mise by se mohla i prodloužit. Ovšem Chovanec se už „předvedl“. A Hamáček je sice mladý, vzdělaný, proevropský levičák, ale ČSSD teď potřebuje spíš „řezníka“. Žádné terno by tedy pro stranu ani jeden z nich neznamenal.

Že by se do února objevil nějaký spasitel, moc čekat nelze. Funkce šéfa ČSSD nejspíš na někoho zbude.