Ta země je puklá, ale je to pořád naše země

Chodím po hlavní třídě u kina Dukla/ a moje zem je na dva díly puklá/ jeden je můj a ten druhý je cizí/ mizím…“Verše z posledního alba Jaromíra Nohavici pojmenovávají fakt, který si mnozí uvědomují od poslední prezidentské volby – že byl tímto aktem napříč Čechami, Moravou a Slezskem vykopán příkop, který rozdělil obyvatelstvo na dva vyhraněné názorové proudy.

V zemích s většinovým volebním systémem jsou na toto dělení zvyklí, umějí si s následky poradit. U nás byla všelidová volba prezidenta prvním pokusem. Po rozdělující a ostré kampani mělo přijít zklidnění. Příkop měl být zaházen drny, které po sobě volební štáby házely. Místo drnů však někteří vzali do ruky krumpáče a lopaty a pustili se do kopání ještě hlubší a temnější strouhy.

Bůh spojuje, ďábel rozděluje. Možná si vzpomenete na úsměvnou rivalitu obou Václavů, Havla a Klause, kterou jsme mnozí na přelomu tisíciletí prožívali. Tehdy mi soukromý příkop v hlavě zahladil můj lékař a učitel. Když jsem z něho lámala, kterého z Vašků má raději, zvedl výhrůžně prst a mentorsky zavelel: „Já si jich vážím obou!“

Vážit si protivníků však už vyšlo z módy. Poslední prezidentská kampaň i situace v Evropě otevřely stavidla netoleranci, urážkám a zesměšňování. Příkop mezi dvěma tábory rozzuřených fotbalových fanoušků rozděluje rodiny, pracoviště, obce, národy. Mnozí jsou přesvědčení, že ho vykopali Řvouni a Křiklouni na sociálních sítích, v internetových diskusích, v ulicích a na koncertech kontroverzních hudebních skupin. Hrubci a profesionální Hulváti. Omyl. To jsou jen jeho vděční uživatelé.

Ten příkop vykopali především politici, kteří příliš utahovali šrouby a prosazovali jediný správný názor a – jako ostatně v historii téměř vždy – vzdělaní a po moci toužící intelektuálové, sociální inženýři dneška, kteří začali voličům druhé strany předhazovat, že jsou lidmi druhé kategorie. Kteří jako první vytvořili kodex „správného voliče“, díky němuž mnozí jejich spoluobčané přestali svou volbu veřejně přiznávat.

Protože volby v demokratickém státě jsou svobodné a tajné, je třeba je respektovat a ctít. Nikdo nemá právo druhému jeho volbu vyčítat nebo ho za ni plísnit. Ponižovat ho slovy jako „nevzdělanec, zabedněnec, ten, kdo se nechal uplatit koblihou“.

Pak si totiž mohou lidé, kteří nemávají jednobarevnými mávátky, vzpomenout na komunistickou kandidátku Národní fronty a nabýt dojmu, že demokracii neohrožují tolik voliči „nesprávných“stran a kandidátů, ale hlavně ti, kteří seznamy „správných“setrvale vytvářejí.

Ta puklá země je naše země. Ten příkop rozděluje naši přítomnost i budoucnost.